VEČERY V ALPÁCH

VEČERY V ALPÁCH
Skal nebetyčných shluky, řady, jež vystupují z pásma lesů, jak pevnosti, jak domy, hrady, ta spousta hrotů, stěn a tesů plá ohněm. Hoří západ celý, i skrytý kout je uzardělý. Na straně východní je všade jen stín. Do modře tmavé, syté se skála, hřbet a propast klade i v nebe samo modro vpité. Snad rozlítly se barvy duhy: tam zlaté, sem šly modré pruhy. Na podzim takto Alpy hoří, když slunce k západu se chýlí, by utonulo někde v moři tam za zeměmi, na sta mílí. Už zašlo. Barvy rudé vadnou, jak litiny kdy žhavé chladnou. 8 Teď hustá leze cestou bludnou tma z údolí se kradouc vzhůru a drahou lidem nikdy schůdnou se dostává až ke azuru; hor hřbetů chytila se němě, kde ostrá mez je nebes, země. Jak mozkem myšlénky se blysknou, tak z nebe hvězdy vyskakují, sem tam i v hustém sboru trysknou, jak rosné kapky z mechu v sluji. Už nebe plno. Slávou odín kruh šine hvězd se během hodin. Jak opat v bílém pluviále, kdy monstranci nad hlavu zdvíhá, se nad ledákem bílým stále roj hvězdic třepetavě míhá; však za hodinu – jak by včely do modra z oulu vyletěly. Tam mezi dvěma skaliskama se jakás rudá hvězda sadí a pomalu se šine sama, jak pochodeň jde přes podhradí; teď zašla za černými srázy jak strážce, dvůr jenž obechází. 9 I večernice, hvězda snílkůsnílků, se v tichém toku nese dolů, na hřbetě hory čeká chvilku, pak zajde. Vždyť tam v dolech spolu výskají mladí rozohněni, že milujícím smutno není. 10