SNĚŽENKA A HAVRAN

Eduard Albert

SNĚŽENKA A HAVRAN
Sněženka vzbudila se časně ráno, malounko sněhu na pažitě stláno. Zelené borovice stojí v kruhu, šedé se mlhy kradou v luhu, křů chytají se, naň se víží. Tu černý havran slétnuv s borovice, bez krákorání všeho, bez povyku, krok za krokem se v měkkém sněhu blíží. A stanul před sněženkou. – V pokojíku, kde časně z rána všichni leží spíce, si představ dítko malé, košiláče, jak stojí probuzené na postýlce a mnouc si z víček sen, ty druhé spáče a matku nevidí. V té ranní chvilce kdyby tak vstoupil stařec přihrbělý, ve plášti černém zahalen jsa celý, 13 a od dveří se plíže v polosvitě své oko, živoucím jež nevraží, upíral na to vyjevené dítě, rakvičku černou nesa pod paží – – 14