ČESKÉ UMĚNÍ

Eduard Albert

ČESKÉ UMĚNÍ
Do chrámu vstoupím v starobylém městě. – Kdos na varhany právě hrál, se cviče v písni o soudu a trestě – tam tiše pod kůrem jsem stál a četl s náhrobního kamena: „Leta božieho“ – avšak bez jmena. Tu tedy pod kůr zazděn na staletí kýs dobrý staročeský pán! Však, rozvážíš-li blíže, jasno je ti, že lhostejno, zda do zdi dán, by na věky stál tiše v samotě. Jsa člověkem, byl zazděn v životě. Než z lůna matky vykročíš, už bolů tvých míra vyměřena jest, jda životem a dále k hrobu dolů vždy cítíš, že tě drží pěsť, že štván jsi do radosti, do trudu. Jsi, brachu, zazděn do svých osudů. 15 Ó, moře dávných věků, tvoje vlny nás vrhly do zátoky sem. A kolem hory, skály! Potu plny už doly jsou a krve plná zem. Jsme v Čechách do osudu zazděni. To pochopit – je české umění. 16