FIN DE SIÈCLE

Eduard Albert

FIN DE SIÈCLE
Klekání„Klekání odzvonili, půjdem’ také spat.“ Tak řekla bába. Seděli si před chalupou. Tři sirotci. Kluk malý, mlčev posavad, se táže: „Babičko, na věži zvony, snad ty nejdou spat?“ a hledí před se s tváří tupou. „Ba také jdou, vždyť zvony srdce mají, co radost je, co žalost, zvony dobře znají;znají;“ a vzpomněla na dceřin pohřeb před rokemrokem. Děvčátko, jež babička zvala prorokem, se ozvalo;ozvalo: „Já zvonka znám, jenž jistě spí, to zvonek pták.“ – „Máš dobře, holka,“ bába dí, „mlaďátkům očka zatáhnou se blanou, natáhnou nožičky a lehnou stranou.“ – Hoch zase: „Kdo jim očka zatahuje? Tatínek?“ – Bába na to: „Dobrý Pán Bůh sám.“ Na klínu báby bucle – Véna sluje – prstíkem tlustým ihned ukazoval tam, 21 kde měsíc v ouplňku nad borem stál, a ,Pámbu‘ žvatnuv, Véna oblažen se zdál. Lesk luny lil se jako stříbra proudy, osvítil střechy, stromy, potok, hroudy a všecky hvězdičky se vyrojily a mléčné dráhy pjal se oblouk bílý. Hleděli vzhůru: „Maminka tam chodí a dívá se, kdo k dobrému se hodí.“ Šli spat. A hodně pozdě otec rodiny, když spali všichni, přišel také domů. Dovedným dělníkem byl v tvrdém lomu, kde granit lámali na blízku dědiny. Uleh’ a ve snu viděl spousty lidu a lidu soud a bouř a krev a plameny a kterak on, když koule kolem zafičí, se svými druhy stojí v mužném klidu. Pak pochod. On s pozdviženými rameny jakéhos pána hlavu nese na tyči. 22

Básně v knize Na zemi a na nebi: