ZVONKY

ZVONKY
Na stráni povětrno nad městečkem, kde stojí starý kostelík; už před stalety po morové ráně jej postavili Bohu v dík. Jen jednou za rok jsou tu služby boží, když léto zlatí luh i bor, lid v průvodu jde s hudbou, pěje písně, sta růží věší na prapor. A večer před tím zvonků malých dvé tu svůj stříbrný pozvedá hlas; klekáním zvoní do rozlehlých lesů a jásají, že pouť tu zas. Zde po letech jsem, v otčinu se vrátiv, stál nad životem zadumán; i můj se chýlil k večeru den vážně, bylť doorán můj skoro lán. 58 Aj! jakby zahrál kdosi v širém poli, spustily zvonky hudbu svou, leč větřík svěží roznášeje tóny jim hudbu kazil svojí hrou. Hned hlaholí to, jako z předaleka, jak poutníkův hlas beze sil; hned proniká to vzduchem jako z blízka, jak před uchem by zazvonil. A hned to jásá, veselé jak smíchy, hned lká to, jaksi žebroní. Nu, konečně to jedním chodí krokem, jak dítek dvou to píseň zní. Teď jeden zarazil, jen druhý zvoní, a vítr skryl se ve svou sluj; to z dvojčat za dvě modlí se jen jedno: „Anděle boží, strážce můj!“ 59