U cesty.

Jaroslav Vrchlický

U cesty.
To bylo v lázeňském stromořadí, hoch sednul u cesty; stín kde chladí. Jej matka poslala z rána hned, by něco vyžebral na oběd. Hoch mlčky do trávy pod strom sed’. I seděl s otevřenou dlaní a kolem dámy šly a páni, však halíř ani nesjel mu v dlaň. Den horký byl a slunce plálo a chlapci se to již nudné zdálo; kles’ znaven, usnul, jeho skráň stín opustil, za sluncem běžel a hoch tu u cesty svahu ležel v sedraném šatě, na čele pot, jak padnul v tom boji o život. A jen ta ruka, jež se vzpjala po dárku, jehož nedostal, zlé drama jeho povídala, tak ležela zde, jak ji vzpjalvzpjal, a jeho dechem jak se chvěla, líp nežli slova vyprávěla o každé slze, jež mu skane, o poznámkách, nadávkách k tomu, 56 o výčitkách, o ranách, domů až přijde, když nic nedostane. I ve snu slyší matku lát, i ve snu cítí hruď mu rvát hlod lítosti a horší – hlad. Však darmo. Dámy šly kol, páni a nevšimli si hocha ani, a ujížděly vozy kolem a nikdo nebyl dotknut bolem té natažené dětské ruky. Dál kolem spěly panstva shluky, ty v koupele, ty k zábavám, z kolonad zněly hudby zvuky, hoch zbyl tu v poledním slunci sám, bos, prachu pln, na čele pot, jak pad’ v tom boji o život s tou otevřenou do cesty dlaní, kteréž si nikdo nevšim’ ani. Ó, nedivte se, mořem běd až propluje za řadu let, když v noci někde na rozcestí stát bude se zaťatou pěstí! 57