Píseň cestaře.

Píseň cestaře.
U silnice v potu tváře tluku kamení, z křemene vzplá časem záře, tím však v sny mé samotáře nic se nezmění. Panstvo jede na kočáře... Tluku kamení. Od škarpy své, tich zde sedím, sotva zvednu zrak, a když ob čas v dálku hledím, ani slova při tom nedím, zřím jen v samý mrak, k otázkám i odpovědím chodců všech jsem němý vrak, sotva zvednu zrak. Třískám klidně do křemene, je to drsný zvuk, krev se časem v spánky žene, vdechy dávno potlačené, ohlas dávných muk, ven se valí – já je zdusím... není času, bušit musím... je to drsný zvuk. 67 Tu se po silnici mihne babka s nůší svou, smavé děvče zrak můj stihne, za ním do dálky se zdvihne, zrak se zamží tmou, s vakem cizí cestující štíhlý, student bledolící, jako stíny jdou. Jako stíny ve svítilně kouzelné kol jdou, co já třískám v křemen pilně ráznou paží svou. Cestařem být – práce tuhá, až se člověk otřese. Zdali jednou klidu duha nad moji skráň sklene se? V křemeni to divě tryská... Bůh tak v svoje světy tříská... Vyčkej – doba spásy blízká klid ti v hrobě přinese. 68