IX. STRACH.

IX.
STRACH.
[67] Strach.
Řež titanů a bohů strašlivá již byla u konce. Na mračný trůn sed’ otec světla, vítěz velebný; pláň Thessalie celou přehlížel, kde mrtvých těl se hory kupily, kde prchajících zbytky poslední jak mraků chumáč, které bičuje na západ vichr, unikaly v šer. Byl spokojen a jestli v myšlenkách svou ambrosickou zatřás’ kadeří, to dozvuk byl jen hromů tichnoucích, v němž jako ve snu zatřásla se zem. Vše přehlížel, vše počítal a snil. Vše viděl, jednoho jen neviděl, jenž unik’ z této řeže zoufalé, po jejímž boluplném výsledku v tmu děti Gaiy byly spoutány v svor démantný a uvrženy v sluj a navalena na ně spousta hor. To Japetus byl, raněn bleskem v plec, jenž ze strany pad’ v prvním útoku, však bitvy spleť když dál se šinula, sám zůstal polomrtev na pláni. [69] Pak přišel k sobě. Plaše rozhled’ se a chytnul stín, jenž z blízkých hvozdů naň se hrnul, za svou záclonu a plášť, jal prchati se, tak že Hélios, ten vševidoucí v službách Kronovce, jej nestihnul svým zrakem plamenným, neb oře denní jízdou zemdlené již dávno v chladnou svedl mořskou síň, by po dnu parném s nimi spočinul. I prchal Japet v hvozdů šerou noc, svou ránu necítil víc na pleci, jak okřídlené obě paty měl. Chtěl prchnouti v dál, v Thule nejzazší, kde samých bohů vláda zaniká, kde pouze vládnou šero, mha a stín; chtěl prchnout před zlým hněvem vítěze i před svých bratří žalným osudem. I utíkal. Skal mračných náhle leb jej zastavila, kráčel v stínu jich sám roven stínu. Slyšel vzlyk a sten a duté rány, v svor démantných pout v tmu jeho bratry přibíjely tam dvě kruté nadpozemské obryně, tož Moc a Síla. K skalám věčnosti je přibíjely. Zněly rány ty jak mocné srdce země údery a hrůzyplné jako soudu hlas. I rozeznával v tichu večerním svých bratrů děsný kvil a žalný pláč. Lkal Oceanus jako moře proud, jejž hněte chladnou pěstí severák, řval Hyperion divě, zoufale, že viděl v duchu pěnu jeho úst i žíly vzpjaté, kterak kladivu 70 se brání v hrudi mocně sklenuté. Štkal Ofion, syn něhy a syn snův, co Olymbrus něm hlodal černou zem v svém vzdoru velký, jako v pádu svém. Vše Japetus to slyšel, rozpoznal a srdce dvojím směrem rozděliv půl bratrům a půl budoucnosti své, dál prchal za skal šeré útesy. Již za ním svět, stál v hluché poušti sám. I rozhled’ se, jak pusto do kola! Ni hvězdy na bezmrakém nebi. Nach na západě jen hořel, hlubokou jak ránu kdos by mečem obrovským ťal v čelo titanovo odkryté. Pak šer a šeď a mlha. Lesní zeď na jednu temnou čáru splývala a proti němu v dálce záhadné kdes moře spalo, on je neviděl, jen cítil jeho nesmrtelný dech, jak na rtech sbíral se mu v hořkou sůl. Byl v skutku sám. Co teď mu bozi jsou? Co Zevův hněv? Co střely Hélia? Sám, docela sám. Mohl ulehnout a oddati se klidu. Rozhled’ se a lože vyhledat si zamýšlel. Však neklid schvátil jeho útrobu, cos jako osten ostře bodavý jej hnalo odsud. Náhle pocítil, že prázdno kolem, nebe šedivé mu hledí v nitro očí tisícem, jej sleduje a za ním dívá se, jej prozradit chce Héliu, a v ráz 71 dal na útěk se nový, k lesům prch’, k těm černým na obzoru mrákotném. Již pojaly jej ve svůj černý klín, jich kmeny, kterým y brady visel vous, jak sloupy chrámů rostly do výše a kolem bylo ticho jen a šer; ni brouk se nemih’ suchým lupením, ni motýl nelít’ vzduchem bez světla, ni pták si netik’ v šeru smrákavém. Na těžkých větvích ticho viselo a stíny jako černé prapory se klonily ku siré zemi v hloub. On nerzeznal kvítek jetele od tymiánu, trávu od mechu. Dál prchal hvozdem. Teď bez dechu stál, neb mezi kmeny, které mohutně se vzpínaly a byly bez listí jak sloupy, které nebe držely by k zemi nekleslo, on v stínech zřel na suchém listí sedět divný zjev. Zde ve podivném seděl sousvětlí, jež z hustých snětí sem se vkrádalo co světla polárního odlesk mdlý. Tvor neznámý, měl ústa do kořen a jektal zuby, pěstí v ňadrech ryl, šat jeho stín byl v stíny splývaje. Chtěl minout jej, jak přelud, jejž tká Noc, však sotva hnul se, zřel jej před sebou, byl všady, všecka místa vyplnil, jak mlha táh’ se, všady proniknul, a nehybný jak tuhá skála v tom. I křiknul naň: Zpět couvni, přelude! On němý stál. – Mně z cesty nepůjdeš? I vyrval z hlíny jedli s kořeny 72 a hnal se po něm, přelud jakby couv’, však zvolna jal se rozplývati v mhu a Japet cítil, jak jej obmýká, jak poutá jeho paže, bedra, krok, jak zastavuje v žilách jemu krev, jak náhle sedí velký jako bůh ve srdci jeho, kterak svírá jej ve smíchu v svojí pěsti železné. I zašeptal: Kdo jsi? – A ze srdce mu odpovědí znělo: – „Já jsem Strach!“ A titan zdrcen klesl v sirý mech. Cos nového jej v pouta sevřelo, ten pocit neznal. Zrakem těkavým po luhu zkvetlém když se druhdy pás’, neb hvězdný tanec v nebes hlubině když provázel svou vřelou účastí, když hromů chrapot v skalách dozníval se míse v doupňákovy písně stesk, když poledne se neslo nad krajem a v skalách bradatý se smával Pan a v čilimníků zkvetlých zlaté mze rty milenců se našly v sladkém snu, co syrinx pastýřova kvílela kdes v myrtách ztracené jak echo nymf, ten pocit neznal, dosud bezpečný a v zdravém citu pevné jistoty šel mezi divy světa celého vždy volný, klidný, doma v něm a pán. Teď poprv cítil osten tísně zlé, vždy znova v něm se hlásil nezdolný, jak hora nehybný, jak moře v tmách 73 bez konce děsný, pod ním tuhnuly mu všecky údy, jazyk ztopořen bez řeči zvuku v podnebí mu bil. Vstal pracně, ptal se: Co je to ten Strach? Kol bylo ticho, žádná odpověď, i lesy jak by zadržely dech před tímto bohem posud neznámým, a Japet cítil, z bohů největší že tento jest, a cítil, stínem svým jak právě nyní zde jej zahrnul, že zahrne též jednou vítěze na Olympu, že bohy přežije, jak černý stín že všady pronikne, kde kolem krouží pohár rozkoše, že stopí svět v svůj neobsáhlý šer, žluč vkape do číší a v mísy jed, všech očí ztlumí blesk, všech ňader smích, a jako božství všeho poslední na lemu vyhaslého kráteru že usedne nad pustou zemí kdys. Tak hrozný teď jej ve svém srdci měl. Strach, před kým, před čím? Ale byl tu Strach a padal s mračných nebes, padal s hvězd a dýchal z hloubi lesa, z klínu trav, byl tady hrozný, zuby jektaje a otvíraje ústa do kořen a stahuje chřtán v křeči zoufalé: Strach, neznámý bůh světa poslední! A titan kles’ a v mech svou zaryl tvář, jak uniknout by sám chtěl před sebou. Však strach byl v něm a visel na větvích a v měsíci se šklebil, příšerný, 74 jenž nad bradla se vyhoup’ lysých hor a kráčel hvozdem tichým jako duch, po jehož slzách v suchém lupení víc stopy nezbude, než hlemýždí pouť nechá stříbra v mechu brunátném. 75