XXV. JULIUS MANSVETUS.

XXV.
JULIUS MANSVETUS.
[223] Julius Mansvetus.
Na polích u Cremony boj zuřil zoufalý, ve mroucích jek a stony trub zněly signály. Kol mrtvol celé stohy, kraj moře krve byl. Ne pro vlast svou a bohy se tenkrát Říman bil. Zde v římské tuby duli jen proti římským zas; jen pro caesarův zvůli ten supům schystán kvas. Boj hřímal den již celý a posud nedozněl; červánek zkrvavělý na valech města mřel. Jak mračno když se nové v ruch bouře rozlije, zas noví zástupové, zas nové legie [225] lze na obzoru zříti se v místa padlých drát’, jak husté krupobití zní v štíty mečů spád. Tu ječí: „Vitellius!“ to heslo k šílení, tam druhy Antonius štve v nové vraždění. Tam „Vespasian“ křičí dav jako blínem zpit, a římská signa tyčí v kyn řežby v římský lid. Kohorty v klubko těsné se znovu splítají, a z prachu řežby děsné se meče kmitají. Jsou praky v plné práci a v šípů hojnou žeň Mars šiky celé kácí, msty zvedá pochodeň. Tu v chumlu líté vřavy jak v splavu valných vod, kde hlava vedle hlavy, jun mladý kmeta zbod’. A již již naň se vrhá, by dorazil jej hned, šat s těla jemu trhá a couvá – hrůzou bled. 226 Ne, to jej klamou oči, to nemůž’, nesmí být! A rychle stranou skočí, meč odhodí i štít! Před poraněným kleká, jej tělem podpírá, před vojskem, jež jak řeka kol hřmí, jej zastírá. Jej v náručí, se tyčí a volá k davu: „Stůj!“ Pln zoufalosti křičí: „To otec, otec můj!“ Jej z děsné vřavy táhne, kde slabší řežby rej, ku mroucímu se nahne a v tváře líbá jej. To oko a ty tahy a v tváři krve nach – i volá: „Otče drahý, já nejsem, nejsem vrah! Ach odpusť, možno je-li, ten meče pádný švih, já proti nepříteli – ne otci ruku zdvih’. Rci sám, zda mohu za to? To největší můj trest, co přírodou že svato, mnou v prach sšlapáno jest! 227 Ó zrádné sítě šalby, rci, je to děsný sen? Proč ku legiím Galby tvůj syn byl přidružen?“ Stín smrti kmetu kryje blednoucí, mroucí líc, syn mečem hrob mu ryje, zří stíny zřítelnic, jej laská, hladí, líbá... kmet neodvětil již, a nad hrob syn se shýbá, v něj noře drahou tíž. Pláč jeho a ryk děsný tak srdcervoucí byl, že řežby chumáč těsný se na mžik zastavil, že odházeli štíty i meče, oštěpy, že lidské vzpjaly city se nad boj sveřepý. A synův hlas zněl v dálku, kde Antonius stál: „Slyš, já proklínám válku i meč, jenž otce sklál! Já klnu jí, hle, dítě poštvala na otce, klet, kdo pad’ v její sítě, zde její ovoce! 228 Nač bratr proti bratu a pro koho se rve šílenství ve záchvatu? Viz tady dílo své! Syn vrahem otce svého pro zvůli caesarů, krev pije z vršitého zoufalství poháru! Ať vnuk se tady učí!“... Však v nové útoky boj novou vřavou hlučí kol obou divoký a s otcem syna zdeptá pod kopyt vichřicí, co lidskost je, se neptá, dál hřmí vše vraždící... 229