XXVII. ZDA SPÍ BŮH?

XXVII.
ZDA SPÍ BŮH?
[235] O tom dlouho dumal Abubekr, velký kalif, – usnouti sám nemoh’ nad tou záhadou. S tím chodil ve dne mezi vojska zástupy, s tím rovněž trudil se ve odalisek sboru, v harému svém. S tím též jednou usnul, stál tu náhle velký Anděl před ním, celý bílý, potopa jak světla, pravil k němu: „Vědět chceš, zda Bůh spí, zavolej si Lejlu a pak Fatmu, strhni šat jim, mezi ně se postav, chytni v každou dlaň prs každé plný, drž jej pevně a tak hlediž usnout!“ Zmizel Anděl, učinil tak kalif, zavolal z harému Lejlu s Fatmou, postavil se mezi obě nahé, každou rukou každou za prs chytil a tak zkoušel spáti. – Marná snaha, tyto sladké, sněžné prsy oba tak se chvěly v jeho mužné dlani, prsy ne – on cítil, drží světy, [237] plné žití, půvabu a kouzla, živé světy, pálící ho v dlani, ač sníh samý. – Nelze, nelze spáti! Druhého dne o tom opět dumal, nepochopiv hádanky té smyslu, až tu před ním opět stanul Anděl. „Synu prachu,“ pravil, „místo prsů vezmi v dlaně své dvě lampy pevně hořící a nad hlavou je vznášej v rovnováze, při tom hleď však usnout, dokážeš-li toho, pochopíš snad, zdali Bůh spí.“ Anděl opět zmizel. Kalif poslech’, zapálit dal lampy křišťálové, v každou dlaň chyt’ jednu, ruce vznesl a v nich lampy třímal. Věru, lépe držely se prsy nežli lampy – ale chtěl být silný, držel pevně, pokud svaly pevny. Ale běda, brzy klesly ruce, lampy sjely v prach, se roztříštily, olej rozlit... a tma černá vůkol. V okamžiku tom stál nad ním Anděl! „Spal jsi drže prsy dva v svých dlaních? Spal jsi drže lampy dvě v své ruce? A teď pověz, zda Bůh může spáti, 238 když jak prsy drží všecky světy, jako lampy – Siria i Lyru, Labuť, Kuřátka, Aldebarana, Měsíc, Slunce i tvou bídnou Zemi. Řekni sám si: Jestli může spáti?“ 239