XLIV. SHAKESPEARE NA VSI.

XLIV.
SHAKESPEARE NA VSI. (Jiřímu Brandesovi.)
[369] Shakespeare na vsi.
Ach, vše jest šťastně za ním konečně! To město zahaleno v stálou mhu, ten hlučný přístav, krčmy v předměstí, ty chmurné paláce a kathedrály, ten falešný dvůr i to divadlo, kde králem byl a bohem – pro luzu, ten potlesk bouřný i ten tichý škleb, s nímž Závist chodí bledá outěžkem, ty pitky s druhy tam u „Mořské panny“, kde rolničkami smíchu třásl vtip, ty dumy žalosti a zoufalství, v nichž Hamlet lkal a sešílel král Lear, ta „tmavá lady“ i ty plavé dívky, jichž obraz často prolétal mu sny. To vše jest za ním. Střás’ to s beder svých jak tíživý sen, jako těžkou můru, a na březích rodného Avonu teď chodí v klidu. Chvíli přemítá a usmívá se tiše pod sebe, jak ten, kdo vyhrál velký žití los, byl básníkem a teď jest mudrcem. [371] Zde každou stezku zná i každý keř, zde v olších na křepelky líčil hoch svá tenata – dál v lese pytlačil; tam první tajnou schůzku s dívkou měl, tou stezkou denně pozděj chodíval k své nevěstě. – Vše zří to jako v snu. Ty zvony dnes mu stejně znějí v sluch, když kostelní se stáčí uličkou ku svaté Trojici, kde jednou též mdlý poutník na vždy berlu odloží i klobouk svůj, plášť s škeblí okrasou. Však zatím žije pouze přírodě. Jak čet’ by knihu odloženou zas, tak zvolna její listy probírá, od puku prvního, jímž mladý Máj se v okna dívá hlohem růžovým, až k žloutnoucímu listu slednímu, jenž jako slední „s bohem“ splývá v zem. Zří dojatý na starou moruši, již vlastní rukou sázel před lety. V Avonu ryby chytá v břízách skryt a v olších pozoruje, kterak pták odnáší mládi pokrm v zobáčku, co pastvec dále tváře nadýmá, na venkovskou si hraje píšťalu. A jindy se zas toulá ulicemi, jež v slunci dřímají. Tu zdraven jest, tam děkuje, tam chodce osloví, neb zná je všecky, tomu kmotrem byl a tomu kdysi svědkem při svatbě, a dovede se o všem bavit s nimi, vše koření svým bodrým humorem, 372 znáť lidu práci, jeho pot i trud a k všemu usmívá se dojemně. Jak vše to za ním! Teď jen pije klid a plným douškem, jejž si zasloužil. Ať sláva duje v jiných pozouny, co dnes mu po tom? Má svou zahradu a kolik poupat na růži jest víc, je důležitější, než kolegův zda prošel kus či propad’ hlomozně. Snad jeřábů co pozoruje šik ku jihu k moři tiše veslujících, zas vyšel nový patisk jeho hry, zle znetvořen a připsán jinému, co cizí zboží zdobí jeho jméno. Ach, hlouposti! On patří k západu, jenž stmívá se, a z houstnoucích již mlh a z červánků se snaží vypátrat, as jaké zítra bude povětří. Tak v dumy zabral se, co s věže zvon se rozleh’ krajem. V sklon se chýlí den a lehký mrazík běží po těle, čas domů jít... V tom slyší rozhovor. To známé hlasy jsou... Co chtějí zde v té zátočině u přihrblých vrb, kam zašel si, by s dumou svou byl sám? Sluch rukou přicloní a patří v dál. Kde vzali se tu Jonson s Draytonem, ti staří hoši? Ano, jsou to oni, zná dobře smích ten, zná i hlasů spád. „Zde William! Kam jsi to zabloudil? 373 Již celý Stratford námi prohledán, čas v krčmu jít, již čeká společnost, tvůj pohár čeká u starého stolu i s vrhcáby – dnes posedíme si!“ A vítá staré druhy přívětiv, sta vzpomínek se v nitru probouzí, sta případů a divných dobrodružství, jež při číši se hlásí o slovo. Jde s nimi rád. Od svaté Trojice zvon ještě kvílí. V oknech gotických plá živé, žhavé zlato západu a po náhrobcích těká jeho dědů a otců, sousedů, v jichž středu kdys též bude spát – leč nesmrtelný sen. Zvon dozněl. Zhasla světla. Mlhy tůň i chodce zhltila. A byla noc. 374