Cestou k resignaci.

Cestou k resignaci.
Nás obklopuje velké moře tajů. Ó jak nás mrazí na skutečna břehu! Vždy dál to láká do neznámých krajů v divokých vichřic, v pochybností šlehu. Ten přelud šťastné ostrovy tká sobě, co víra bezpečně je zná a sčítá; snů, dumy křídlo poklesává v mdlobě, jen tucha slabý záblesk pravdy vítá. Do bezdna padá těžká kotva vědy, neb nejistot se drtí o skaliska, kdes bleskne země a zas mrak jen šedý a děs a prázdno plavci hrdlo stiská. Kormidlo práce i bussola snaha i veslo pokus, v posled všecko klame a starých „horror vacui“ k nám sahá a v těchu jen ta stará slova máme. Ta slova, z dětských jež k nám časů zvoní, kdy bible byla každé pravdy zdrojem. Jak v hašišovém snu se hlava kloní juž unavena nekonečným bojem. 32 Jak šťastný aspoň, kdo z domněnek stvoří si vlastní svět, kdo umí klamat sebe, na trámu soustavy své pluje v moři a jemuž jeho trám jest zem i nebe! Jak šťastný, sen svůj kdo vyhloubit umí a v něm se skryje mudrc beze jmena, jak hlemýžď sedí v něm, své spřádá dumy a na vše v odvet škleb má Diogena. Nechť třeba vlna spláchne asyl jejich, noc poznání nechť též je pohřbí hrozná, přec klidni byli věčna na peřejích, než oko v smrti poslední břeh pozná. Však hůř je těm, kdo bez trámu a střechy jsou sporných větrů plenem v moři šírém, bez vesla, břehů, snů a bez útěchy, jež vlna unáší a rve svým vírem; Jichžjichž křik o klenbu nebes darmo bije, jichž bůh se halí stále v mračno větší, v jichž duši pouze vzdor a odboj žije, jimž athlet, zoufalství na ňadrech klečí; Jižjiž věřit nemohou i kdyby chtěli, jimž požitek je snem a hříčkou marnou, již, v hrudi všecky snů a pochyb střely, se dále pachtí pouští jednotvárnou; Jižjiž ze všech zdrojů lidské bídy pili a hořkost přec svém nesou na jazyku, by jako v rubáš v sled se zahalili v svůj němý klid bez výčitky a vzlyku. 33 Však nežli najdou tuto cestu pravou, než hodí v moře přítěž – život celý, jak zločincům jim bývá před popravou, jimž za noc jednu vlasy zšedivěly. 34