Kus poetiky.

Jaroslav Vrchlický

Kus poetiky.
Ó ty potřeby lidí, již pouze své já vidí, já též je znám; jsou, jak den splývá ke dni, vždy stejné tak a všední, já též je mám; však trudy ty a tísně proč tkát v háv božský písně? V tom celý klam! Ne pouze bol a štěstí má píseň v klínu nésti, ne žal či ples, to obé jest jen látka, leč krásy mana sladká, jíž báseň jest, a zazní v rhytmu celém, buď porosena pelem, jenž padá s hvězd! Čím srdce vře a buchá, se dotkni hudbou ucha a ohněm vzplaň; nebeské písně takty se nespokojí s fakty, 50 toť prázdná dlaň, vsyp citů zlato do ní, pak plane to a zvoní jak z jara stráň. Jeť látka líná hmota; ji zbudit do života, ji vdechnout ruch, je dílo umělcovo, jinak je slovo – slovo, zvuk prázdný v sluch, však prohřát vše a zladit, by mohlo jiné vnadit, můž’ pouze duch! 51