Mandarini.

Mandarini.
Na mém šálku z porculánu blaženi a dojati na každou se šklebí stranu mandarini copatí. Uzavření v sebe zticha stopují kýs rajský sen, patří, jak jim roste z břicha lotosu květ modrý ven. Kolem nechť svět vře a hlučí, štěstí zdají se být vzor; kontemplace ve náručí co jim citů, vášní spor? Co jim různá hesla módy? Přeletěla, přeletí... v nich je tolik snů a shody s věčným klidem v objetí. Šálku slupka průsvitavá když vzplá čaje jantarem, vzplá též jejich lysá hlava růžovým jak požárem; 86 v oku mdlém se též to mihne v přeletavém úkosu, přece však se nepozdvihne od svatého lotosu. Často věru utrmácen shonem dne a vřavou již, ptám se v tupém smutku schvácen: Není líp, tu svrhnout tíž? Žíti svým snům a jen sobě, nechat vše kol v boji hřmět, stát se cizí vlastní době, svých jen ňader pěstit květ? Nebylo by mnohem lépe, v svoje ztopen nadšení stopovati velkolepé jiných světů vidění? Zvolna strhat všecky pásky, jež mne víží ku lidem, v Nirvanu zřít bez otázky s usmívavým poklidem? Jiný hlas však vstává ve mně a já dojat naslouchám: Bojuj, dokud syn jsi země, k snění dost máš času – tam! Ti dva tvoji čínští svatí v mystické své rozkoši směšní jsou své ve závrati, v extasi své – slaboši. 87 To je život! – Ať to bolí! tuhé tření sporných ker, hlubá, pracná brázda v poli a pak tichý svatvečer. Tvoje síla je v tvém činu přes škleb davu i dne tíž; zázrak, jako mandarinu, nestane se ti, přec víš! 88