Svítící oblaka.

Svítící oblaka.
Noc byla tichá, bez hvězdného lesku, tma vládla na zemi i na nebesku, před deštěm teplé ticho válo všady na luka, pole, spící na zahrady. Jak těhotná by noc ta byla divy, kterými v létě zkvésti mají nivy, jak tušila by v ňadrech všecky hlasy, hvozd jimiž bude znít i zralé klasy. Tu v temné nebe náhle mraky tryskly a divně září fosforovou blyskly, svit stříbrný z nich zaplítal se v kruhy a šeřil mdlý jas kol na spící luhy, Aa v dál se v klidném majestátu nesly, jak stříbrnými poháněny vesly by jely v dálku vzdušné lodě duchů, tichého světla plné, beze ruchu. Ó světe plný tajů! Nám též v duši, když nejvíc v temné odpočívá hluši, se taká svítící vždy zjeví mračna, z nichž loká úkoj duše rosy lačna. 93 Svět vzpomínek, či lepší doby příští snad tucha to, co v naši noc se blyští? To jedno – budiž mračno požehnáno, za kterým dřív či pozděj’ svitne ráno! 94