Homo homini lupus.

Jaroslav Vrchlický

Homo homini lupus.
Byl oheň člověku kdys nepřítelem, jej osedlal si, zkrotil v boji smělém; zlou silou voda proti němu vstala, on spoutal ji, by jemu stroje hnala. I vichr, stepi král, je dnes juž zkrocen jsa proti stavbě, hrázi malomocen, zem proryta je, prostor tajů nemá, i zvěř člověku slouží, sfinga němá. Jen jeden zůstal nepřítel tu přece, ten vzdorně zvedá odbojné své pléce, tož člověk člověku v den čelí každý a žírné lány mění v pole vraždy. A dokud tento neukrocen bude, jsou triumfy a trofeje vše chudé; co platno, k hvězdám když své dílo stvoří, ne živly, když je ruka bratra zboří! Zde poslední je problem, zde zeď tvrdá, o niž se tříští lidská lebka tvrdá své nejkrásnější dílo przníc krví – Ó kletbo dávná! Hříchu Kaina prvý! 100