Jarnímu slunci.

Jarnímu slunci.
Ty vítězící slunce, jak Trut mythu saň zimy krušíš mečem plamenným, že země pod paprsky tvého štítu tep cítí třást svým srdcem kamenným. Tep života a naděje a vzruchu, jímž horám sníh a vlnám bájí led, jímž skřivan jásá v čistém, ostrém vzduchu, jímž na stráni se směje list a květ. Tak divy vzkříšení ty každým rokem bez mdloby konáš s vlídným soucitem, na zrající klas zříš pak vlídným okem jdouc jako vítěz letním blankytem. Ty dobře víš, že mnohá vstanou mračna, jež nastaví ti mlh a dešťů léč, že houkne hrom, vichřice štěkne lačná – však víš též, co tvůj světlý zmůže meč. A proto klidně síly u vědomí se vznášíš v jarní, zmládlý, svěží kraj, v chat okna růže sypeš, zlatíš stromy... Ó dobré slunce, v lidskou hruď též plaj! 128 Jen vykonej tam divů oněch půli, jež konáš v přírodě a vzejde zdar, jen sílu dej nám k skutkům, nejen vůli, svou vytrvalost v práci a svůj žár. Však především svou vlídnost a svou lásku, svůj soucit vlij nám do tváře i v hruď, vše zladit v souzvuk, každou zlatit vrásku, ó symbolem nám lásky slunce buď! Ať svátek máme i ve všedním shonu, ať stále v květu naší snahy peň, ať ve hlalolu velkonočních zvonů svou konečně přec uvítáme žeň! 129