Bílá sobota.

Jaroslav Vrchlický

Bílá sobota.
Z let dětských, z krásných oněch dnů, kam ubírám se, kam se hnu, vždy zní mi v duši, se mnou jest: Vstal z mrtvých! ona velká zvěst. V ní síla, hloubka, vřelý cit... Ó nelze, nelze zapomnít v tiš noci a v dne shonu ten slavný hlahol zvonů, těch velkonočních zvonů! Kdo vskutku žil a miloval, kdo věřil, chtěl a bojoval, kdo ztratil vše, by našel zas na propasti dnu těchy jas, ten pochopí a ocení to kouzlaplné souznění, tu hudbu měkkých tónů, ten slavný hlahol zvonů, těch velkonočních zvonů! Slyš, zlatým chmýřím jehněd v dál, v cest úvozy a podél skal to táhne se a hlaholí z měst, samot, vesnic do polí, 132 v tom jaro, síla, k žití vzruch, v tom budoucnosti mluví Bůh: Kdo může říci: tonu! v ten slavný hlahol zvonů, těch velkonočních zvonů! My Velký pátek měli již, i náš snad v prachu skácen kříž, my dlouho šli pod jeho jhem a vzdechy zněla celá zem; však přečkavše svou Golgatu chcem slyšet v tichu sabatu ve zbožném hlavy sklonu ten slavný hlahol zvonů, těch velkonočních zvonů! Vstal z mrtvých! Nuže, srdcí tluk v ten sváteční ať vpadne zvuk! Jež v učenníků padlas hruď do Emaus jdoucích, s námi buď, ty svatá něho, naděje! Kéž zázrakem vás zavěje do srdcí milionů ten slavný hlahol zvonů, těch velkonočních zvonů! 133