Moderní majáky.*)

Moderní majáky.*)
HUGO, toť oceán, v kterém se hvězdy zhlíží ať v klidu vznešeném ať bičovaný bouří, na jehož pobřeží se obětnice kouří v ples Bohu puklých pout a rozdrcených mříží. WAGNER, hvozd bez konce, jímž velké vichry třesou, kde lásky úpí ples a kvil a naříkání, kde v slzách lítosti se vykoupení sklání k nám s křídel andělů, již mísku Graala nesou. RENAN, hlas svědomí, jež v člověku se hlásí jak výtka a jak pláč pro zdeptané v prach bohy, kam satyr s Iblisem svých čel ukryly rohy pod ironie smích, jenž příští zlatí časy. *) Formou je skladba tato parafrasí Baudelairovy básně „Les Phares“ či lépe řečeno jejím pokračováním.
138 GOETHE, jenž blahozvěsť nám přines’ doby příští, cíl všeho položiv do oběti a práce, ten mudrc nejsladší, kterým i resignace jak jab’ko se stromu se edenského blyští. DARWIN, toť starý Ftos, jenž protrh’ temna kůru a světla pochodní jal čeliti se noci, ve zákon rozvoje vrh’ sil a živlů moci, vše zjevy v řetěz spjal od země k nebi vzhůru. EDISON, chytil zvuk, jenž ve prostoru před ním jak Briareus hřměl a bez pouta se valil, pak světlo měsíčné jak do číší by nalil je zapřáh’ v strojů jho a ku potřebám všedním. PASTEUR chyt’ do pěstí saň nákazy a moru jí vyrval tajemství, jímž lidstvo rve a střebe, krok velký udělal, by zem se stala nebe, jak Jiří draka zbil, jej chytil vědy v svoru. IBSEN, tvář Medusy, za kterou pravda skryta, šel k zdroji všeho zla, jež tráví tuk i kosti, shnilému století strh’ masku prolhanosti, a v očích otroků to příštím jitrem svítá. TOLSTOJ, ta mystická a velká duše čistá, zřel v ruském mužíku jak trpí lidstvo celé, vrh’ paprsk soucitu v bludiště viny ztmělé, chud sám stal třináctým se apoštolem Krista. 139 Ó žárné majáky, vy pláte do tmy naší a k Bohu, jásáte svou září: Lidstvo žije! Dva andělé jdou s ním: Věda a Poesie a mečů jejich žeh vše obludy kol plaší. Tu mrzké pokrytství strhává vlastní kukli, tu válka choulí se jak zmok, jenž dotknut střelou, tu s hladem zoufalství v svou vlízá sluji ztmělou, svár vidí rezavý svůj pancíř celý puklý. A zpěvem jásavým jak ples vánočních zvonů se valí k nebesům hlas mohutný a jeden: My prací, láskou si zas dobudem svůj eden zde v středu sbratřených a šťastných milionů. 140 „BREVÍŘ MODERNÍHO ČLOVĚKA“ jest posledním číslem básnického celku, jehož předcházející články jsou: „DUCH A SVĚT“, „SFINX“, „PERSPEKTIVY“, „ZLOMKY EPOPEJE“, „DĚDICTVÍ TANTALOVO“, „FRESKY A GOBELINY“. V PRAZE, dne 1. května 1891. J. V. [141]
Dedikace5 Introitus7
I. De profundis clamavi
Memento živlů11 Můj bože!15 Fatum17 Ten konec18 V zimní noci20 Chimery21 Jedno moře23 Schody24 Jepice25 O žních27 Po přečtení Zolova románu „Člověk – bestie”28 Kristu na Golgotě29 V zlé chvíli30 Memento31 Cestou k resignacíresignaci32
II. Protesty.
Hlas37 Při čtení životopisu Cervantova39 [142] Dolů s křídly!40 Jindy a nyní43 Modní hesla45 Všednost47 Hloupý August48 Mám rány z boje49 Kus poetiky50 Modernímu verši52 Kaleidoskop54 Ballada moderní57 Mozek a srdce60 Nová generace65
III. Vigilie I. – VI.73 – 82
IV. Příměří
Mužné slovo85 Mandarini86 Chci vědět!89 Dědičnost91 Svítící oblaka93 Mlhoviny95 Myšlénka98 Duha99 Homo homini lupus100 Bůh101 Rej hodin102 Parte105 Na kraj stránky Wrightových karikatur106 Časová meditace107 Vánoce 1890108 Ropucha110
143 V. Tiché hymny
Žalm života117 Píseň umělcova119 Chléb121 Modernost123 Do památníku125 Duha na zemi126 Jarnímu slunci128 Rozsevač130 Bílá sobota132 Jde led134 Moderní majáky138
E: kk + pk + sf; 2002 144