III. Starosti Jimeny.

III.
Starosti Jimeny.
Ve Burgosu, v komnatě své na Rodriga čekající Jimena dlí ve naději v brzký porod doufající. 34 Jedné neděle tu z rána divoká ji bolest jala, hořké slzy prolévajíc pero vzala, psaní psala. Svému když vypsala pánu tisíc nářků, tisíc sporů, že by nad tím pohnout mohlo se i srdce ze mramoru, Opětopět vzala pero svojesvoje, opět znovu naříkala, ctnému králi Fernandovi tímto způsobem pak psala: „Vám, můj králi ušlechtilý, jenž jste dobrý, s nímž zdar stálý, jenž jste vítěz, dobývatel moudrý, chrabrý, vytrvalý, Služkaslužka Jimena vám píše, Lozanova dcera, chotě které dal jste k výsměchu spíš, nebo žije o samotě. Z Burgosu vás pozdravuje, kde svůj život tráví v lkání, prosíc Boha, v dobrý konec by sved vaše podnikání. Vy mi odpustíte, pane, mluvím-li tu bez ohledu, neb já, hněv když na vás chovám, přetvářit se nedovedu. 35 Na vás musím žalovati, píšu vám v zlém znechucení, neb se na vás velmi hněvám pro své velké utrpení. V upřímnosti odpovězte vlastní rukou, pane králi, aby posli hojné dary odměnou z mé ruky vzali. Ký vám zákon boží dává právo na tak dobu dlouhou, co vy táboříte v poli, manžely tak rváti touhou? Povězte mi, jaký důvod rozumný zde asi platí, dobrého, jemného muže na lva pouště vychovati? A jej smýkat ve dne, v noci v smečce svojí předivoce, volného jej přenechat mi sotva jedenkráte v roce? A když jednou přijde volnývolný, že jest pokrvácen zcela, od hlavy až k patám dolů pohled naň, že hrůzu dělá? Sotva v paže své mne chytí, v mojich usne okamžitě, vzdychá v sen a tluče kolem, mysle, že se brání litě. 36 Sotva první jitro svítá, hejtmani a slídičové žádají, by s nimi zase navrátil se v boje nové. V pláči oň vás prosila jsem, starostí jsem měla mnoho, otce chtěla jsem i chotěchotě, nyní nemám pranikoho. Odcizeného jej vidět, viděti jej uštvaného, slzy vhání v oči moje, soucit vzbouzí v matce jeho. Pokavad byl snoubencem mým, ženichem dost slušným býval, nebo jste jej aspoň třikrát v čtyrech májích propouštíval. Kdežto vy jste urval mi jej a já nemám jiné statky, pro živého takto pláču, jakby spal sen smrti sladký, Věztevězte, abyste dál ctil jej, Rodrigo jest dokonalý; on že, sotva vous mu chybí, králů pět má za vasaly. Devět měsíců, ó pane, v dobré naději já žiji, snadno slzy v zmar mne zříti, které nyní pro vás liji. 37 Zástavy nenechte zhynout, nejlepšího svého mana, jímž kdy červený kříž věren, zlíbána též ruka pána. Místo mladého že muže baba přichází v mé síně, líhá se mnou, víc než baba žena ta, že má je tchýně. Říká, že prý miluje mne, dvě však tvrdošijné hlavy u krbu zle snášejí se, přátelsky se spolu baví. Vrzte list můj do plamenů, nebuď viděn ve paláci, ať jej křivě nevykládá všezvěd zlý, pak ráznou prací Bezprávíbezpráví, to narovnejte: víte teď, co moje touha, věřte, kdo tak mrzce jedná, ten se jistě nebi rouhá.“