III.
Poslední chvíle.
Ve Valencii Cid ležel
ve posledním tažení,
neb než věk šlechetné srdce
hubí více – soužení.
Mnichové a věrní mani
u hlav lože v modlitbách,
v úzkém kruhu mnohý přítel,
příbuzný a kdo mu dráh.
Když zřel siné jejich tváře,
kam byl hluboký bol vryt,
moudrými se snažil slovy
ztišit je a potěšit.
„Ovšem vidím, dobří druzi,
při takovém loučení
k plesu že tu důvod není,
ale velký k truchlení.
Nauka má však vám praví,
zlé když časy přijdou, spíš
než nad štěstím zvítěziti,
dobýti lze sterou říš.
Smrtelníkem jsem se zrodil,
tož jsem umříti moh’ hned,
co Bůh milostí mi dopřál,
právem nechtějte to zpět!
Neumírám v cizí zemi,
umírám na půdě své,
255
tím víc, ježto prachem sám jsem,
jenž se dědic smrti zve.
Nedozvím se o své smrti,
život zde jest zajetí,
k vlasti své, když umíráme,
mroucího duch zaletí.
Jedno na srdci mi leží,
v ruce krále nedám vás,
mými byli jste, teď svými
můž’ vám škodit v mnohý čas.
S vojskem mým ať dobře jedná,
nebo chrání jeho říš,
zlomeným ať hnátům věří
nežli moudrým radám spíš.
Na stejné ať váží váze
úsměv chvály, trestu zlost,
nebo vždycky věrnost manů
žádá plachost, žádá ctnost.
Ať se čackých věrných drží
nežli pochlebníků rad,
jediného, jenž je dobrý,
neudělá z špatných řad.
Těch, kterých má zapotřebí,
neurážej zbytečně,
neceň podle zdání jiných
služby jejich nevděčně.
Nedím to jak uražený,
neb jsem jeho dlužník spíš,
neb mně zásluhou se stala,
mnohá křivda, mnohá tíž!“
Bez útěchy stáli všichni.
256