Panský dvůr.

Panský dvůr.
Ve snách jej vidím; stojí pod horou jsa vzadu stíněn tmavou oborou, před ním se v dálku táhnou lada, nad strouhu v mokrých lukách uklání se vrby křivý kmen a na stráni vřes kvete, šumí bříza mladá. Kraj prázdný jest, jen zřídka v daleku, když vzduch je čistý, vidíš na řeku, jež stříbrem plá – dál vesnic rysy... a dvorec sám, jak plaše, zděšeně, když z dálky zříš, do lesů zeleně své vyřezané štíty mísí! Na život v něm vždy rád si vzpomenu. – Vždy vídám jej, parohy jelenů jak nad střechou mu slunce zlatí; jak stoupá výše, kraj se usmívá, že zachvěje se rosou zářivá i planá růže na souvrati. [5] Pak lady chodím v snách. Je poledne, pod topoly zrak stínů neshledne, jen cvrček zpívá, seno voní; slyš, klepání kos... i to umírá, květ spí – vsak duše má se otvírá a rosou kanou písně do ní. V les zabočím, až chvoj se dotýká mé tváře, kráčím kolem rybníka, v němž sítí bují, vody schází, u břehu vidím loďku zbortěnou... pták vyletí, mých kroků ozvěnou klest praská ve ztemnělém mlází. Jdu kolem dvora, jdu jak před časy – jdu rychle – však mých kroků ohlasy jak druhdy hustá tráva tlumí, i střecha žlutým mechem zarůstá a v snách, jak prst by klad’ si na ústa, u studny starý ořech šumí. Jdu plaše kol, jak jdeme životem... Hle u zahrady živým nad plotem zas slunečnice zlatem hoří! Tak plný snů květ jejich báječný se kloní ke mně... V krok můj netečný se upomínek světy noří. A myslím si, jak dřív tu bývalo! Jak v nitru mém by ptáče zpívalo, 6 tak tiše moji snové táhnou... Zda známá tvář vyhlédne do polí? Vše bez hnutí – Jen srdce zabolí a v slunci dlouhá lada prahnou.