Večery na horách.

Večery na horách. – PANÍ SOFII PODLIPSKÉ –
Mrak na východě. Západ hoří nachem, déšť jisker hází v houště plné stínů, kol obzor jakby halen zlatým prachem, pruh rudý jak šíp vniká do modřínů. Ty jako v modlitbě se chvějí tiše, na kmenech jejich pryskyřice voní, mír nesměrný jim s přísných snětí dýše a sladkým kouzlem o dno duše zvoní. 29 Do výše cesta stoupá přes vývratě. Hle, západ šlehl ohněm do jehličí, a staré kořeny kol planou v zlatě, mech, kapradí i hub rod trpasličí. Žár větší.– Hledáš slunce? Juž ho není, však hoří jeho záře purpurová! Vím, přijde noc a přijde zapomnění, leč věřícímu jsou to prázdná slova. On ví, že v krátce opět světlo vzplane, že nesmrtelnost hmoty – celé žití, hvězd krůpějemi z lůna noci kane a nejlépe jen v duši lidské svítí! *** U cesty milíř bílým kouřem dýmal, u něho starý uhlíř stál a zpíval, zpěv jeho prostý divně duši jímal, sloup dýmu stoupal výš a s mlhou splýval. Ze sterých otvorů kouř výš se vinul, v něm unikala živá duše stromů, na větve chytal se a v dálce hynul a starý uhlíř zpíval tiše k tomu. A já jsem pravil: V tom je celé žití; z ran sterých musí duše krváceti, než nejlepší můž’ její píseň zníti, v níž snadno se to v nesmrtelnost letí! *** 30 Jak mračí se dnes kolem hvozdy tmavé! Jak s beder mlhy zdraný háv jim visí! Ni jedno místo na Iučině smavé, jen místy trčí holý vrch a lysý! A mlha roste, mlknou skotu zvonce, kol chaty do tmy rostoucí se noří. Juž mlha všady, nevíš, kde jí konce, i hory kolem splývají v tom moři. Vše obrysy se matou. Není cesty. Těm běda, kteří zabloudili s dráhy! jak ruce po nich vztahují se klesty, na krok jich číhá shnilý kořen nahý. A můra vyplašena letí z vřesu, jak slzy svítí v skalné cestě slída. „Jak daleko jest k jitru!“ dí šer lesů. „Juž slyším kroky!“ močál odpovídá. A s šedých mračen tichounký déšť splývá a každá kapka praví: „Budu mořem!“ Je možno, v chvíli té že bůh se dívá, jak matky, ženy strachem mrou a hořem? *** „Sto kroků ještě přes balvany, srázy až k oné jedli, která osamělá na holé skály pochmurný stín hází, tam ukáže se hladina vám celá!“ 31 A stalo se. Ve hloubi skalných lomů,lomů jak tmavý safír jezero se lesklo, ve změti nahých snětí, v tříšti stromů, pod hvozdů černou brvou okem blesklo. Tak tiché bylo, nepohnulo vlnou. Jak cherubovi s šíje démant spadlý v tmě plálo pod oblohou stínů plnou, v svém pádu jakby chyceno skal bradly. A velký smutek mával kolem křídly, šleh’ v duši a tam velikou poušť nechal; však život přírody sterými zřídly vřel pod mechem a za svým dílem spěchal. *** Po dešti ve trávě se kapky chvějí, pták opět zpívá, květina zas voní, za sluncem poslední juž mraky spějí a dolem zvonce bravu opět zvoní. Hle nade hvozdy bílý oblak táhne, to anděl míru letí; skloňme hlavu a modleme se, ať nám v duši sáhne, svou perutí tam ztiší bouře vřavu! A stalo se. Hor stanul nad úbočí, k nám uklání se, vesmír kalich jeho; ó srdce otevřte, ať mír tam vkročí, jej pijte douškem plným z všeho, z všeho! 32 I z hrdých tesů rozvětralých skalin, z útlého kvítku hvězdných parnassií, i z vřesu, jedlí, kapradí a malin, z hor strmých čel i svěže kyprých šíjí; Zz té hymny drsné, v které havran volá, z té sladké písně zvonců stád, z té dumy, již vítr zpívá, čeře vodu v kola, z té modlitby, již celý prales šumí: Ó pijte mír! Jak slzy boha zlaté na tváři nebes hvězdný roj se třpytí. Ó pijte jen z té číše vrchovaté! – Vstříc hvězdám okna chatek horských svítí! 33