Co dotkly se mé rty...

Jaroslav Vrchlický

Co dotkly se mé rty...
Co dotkly se mé rty tvé svaté hlavy, zřím klidně v onen děsný jícen tmavý, kde život vře, za nímž se věčnost tají. Má minulost jest zašlou, šedou bájí a budoucnost mi v jasném světle kyne, jak moře proudu, jenž tam tiše plyne. Ba klidně stojím nad zhynutí prahem, svou ruku v tvé neb na tvém čele drahém; zřím ku smrti jen jako ku přístavu, kam jak v tvá ňadra složím svoji hlavu, zřím do hrobu jak v tmy, z nichž svitne ráno. Tvou láskou vše mi vzato jest a dáno. A jestli smrtí nový život začne, jak rád se vrhnu v její lůno mračné, vždyť vím, že s tebou spěl bych srázným letem, že pro nás vzplál by čaruplným květem kmen pochybnosti suchý teď a holý. A jestli smrtí skončí naše boly, pak stejně vítám její náruč chladnou, ať poupata mých snů a tužeb svadnou, ať ztratím kouzlo prchavého štěstí: zde síly dost mám, bych ti pomoh’ nésti ten života kříž, když tvá klesá noha; zde lásky dost mám, abych našel boha, 50 jenž volá mne ve stisknutí tvé ruky; zde poesie dost, vše nesouzvuky, bych tobě zladil v hymnu odpuštění, jak lilje čistou a jak děcka snění. Ó pověz, co mně může osud vzíti? Ta mladost, již ti dám, v tvém oku svítí, mé nadšení jen z tvého srdce proudí, má myšlénka jen kol tvé skráně bloudí, já vzal tě světu, bych tě vrátil tobě. Já zasadil tě na svých tužeb hrobě jak stinnou cypřiš; sám teď v jejím stínu sním, doufám, myslím, jásám, žiju, hynu v té jistotě, že v žárné odpoledne tvá duše jako labuť ke mně sedne, jak labuť zpěvná, jež se za dne skrývá a hvězdám jen svých žalů věštby zpívá. Já slyším tě a duch můj beze hrází, jejž nezlekaly hor skalnaté srázy, jejž ocean svým hněvem nepokořil, by z myšlének svých nový ráj ti stvořil, s tvých ňader sletne, ty má písni věčná, tvým křídlem letí v prostor nekonečna, se lví své hřívy diamanty střásá, a lásce „štěstí“, bohu říká „krása“. Dál do tmy věků, dále k světla moři! Pryč! káže stínům – zaplaň! volá k zoři. Ty hledíš za ním. Ptáš se, kde se staví? Vždyť dotkly se mé rty tvé svaté hlavy! 51
Básně v knize Co život dal:
  1. Panský dvůr.
  2. Krajina.
  3. Samota.
  4. Lesní motiv.
  5. Vánoce.
  6. Pláně.
  7. Večerní jízda.
  8. Cestou k přívozu.
  9. Pastel.
  10. Motiv z Křivoklátu.
  11. Na vsi v zimě.
  12. Šumavské motivy.
  13. Večery na horách.
  14. Ex voto.
  15. Zázračný květ.
  16. Vyznání.
  17. Píseň nad hlubinou.
  18. Sloky na jaře.
  19. Večer.
  20. Zábřesk.
  21. Snění.
  22. Serenada.
  23. Tak půjdem spolu...
  24. Vrásky.
  25. Co dotkly se mé rty...
  26. Láska a smrt.
  27. Tři sloky.
  28. Pro vždy.
  29. Tvůj úsměv.
  30. Tvůj pohled.
  31. Illuse.
  32. Samotář.
  33. Ofelie.
  34. Polní kvítí.
  35. Dle přírody.
  36. Vox populi.
  37. Z ulice.
  38. Ballada z roku tisíc sedm set a několik.
  39. Dítě.
  40. Legenda.
  41. Švandovy dudy.
  42. Giotto a duše.
  43. Soucit.
  44. Idyla ze hřbitova.
  45. Během roku.
  46. Modlitba k mrtvému dítěti.
  47. Fragment.
  48. Bohdanu Jelínkovi.
  49. Ke dni 19. srpna 1874.
  50. Příteli Fr. Prokešovi.
  51. Smutný večer.
  52. List ze hřbitova.
  53. Útěcha.
  54. Jarní píseň na hrobech.
  55. Svým snům.
  56. Poupata.
  57. Až doma!
  58. Z cest.
  59. Metamorphosy.
  60. Probuzení.
  61. Sloky.
  62. Podzimní motiv.
  63. Tucha minulosti.
  64. Píseň.
  65. Symbol.
  66. Co jsem v bouři zpíval.
  67. Hic sunt leones.
  68. Causerie jarní.
  69. Longfellow.
  70. Prosba k jaru.
  71. Z jara.
  72. Soše Narcissa.
  73. Prosba.
  74. Za hvězdných nocí.
  75. Píseň.
  76. Allegorie.
  77. Hovor s duší.
  78. Noc.
  79. To dávno juž...
  80. Zimní jízda.
  81. Hymna.
  82. Zapomnění.
  83. Vzpomínka z jihu.
  84. Mizící loď.
  85. Říjen na moři. Večer.
  86. Labuť.
  87. Večer v Paříži.
  88. Notre-Dame a la Morgue.
  89. Skizza z předměstí.
  90. Kopistům v Louvru.
  91. Idylla z Luxembourgu.
  92. Pod svítilnou Diogena v St. Cloud.
  93. Bohdanu Záleskému.
  94. Polské hroby na hřbitově Montmartre.
  95. Polákům v Paříži.
  96. Disticha.
  97. Šumavská idylla.
  98. Apenninská idylla.
  99. báseň bez názvu