Tvůj úsměv.

Jaroslav Vrchlický

Tvůj úsměv.
Ty jistě odpustíš, mé dítě milé, ty odpustíš, že přijdou někdy chvíle, kdy, ač tvou cítím v hloubi srdce lásku, zříš stín v mém oku, na mém čele vrásku, stín, jenž tě rmoutí, vrásku, jež tě leká. Ty odpustíš, jeť život bouřná řeka, jež často rmutem, co se z bezdna valí, i azur, jenž v ní zrcadlí se, zkalí. Co v řece rmut jest, vzpomínky jsou v žití, a často věru osten jejich cítí má duše v době, kdy jest nejvíc šťastna. Pak starostí též peruť tmavořasná se nevědomky nad mou skrání chýlí, tu cítím, lítosti jak hořké býlí mne pálíc, na květ hořký v srdci roste. A život celý, kam ty, dítě prosté, 55 jíž každičký den jarem jest a plesem, kam mhou se díváš, rci, zda není lesem, kde snadno krok tvůj pravou cestu ztratí? A umění, ta hvězda, která zlatí v tmách smutnou pouť, se náhle soudcem stává. A umění jest přísné, vševše, co dává, čím žehná, čím se modlí, jásá, zpívá, za noci klid, za slzy dáno bývá, by touhu zkojíc jinou vzňalo znova, vždy v horší mukumuku, než je Tantalova. Toť Dolorosa, držíc Syna v klínu. Hle Dante, jaká nekonečnost stínů mu klíčí na čele a tahy chmuří! Slyš, Tasso vzdychá, Shakespeare lká a zuří, pod lebkou Miltona Satan hlavu zvedá, a Pascal touží, zápasí a hledá; smích, motýlem jenž letí k idealu, u Cervanta se tají v slzách žalu a z rolničky se zvolna stává bičem. Ach umění jest přísné! Sen, jenž chtíčem, a vášeň jest, která se stává katem; a stejně vraždí pérem, štětcem, dlátem, dej mu své srdce – ono vezme duši! A proto odpusť, jestli někdy ruší tluk srdcí našich tony nesouzvuku; jen usměj se, jen přej tvou stisknout ruku, a smíru anděl, jenž v tvé duši žije, mně ukáže zas, hvězdy poesie jak staří známí že v tvém oku svítí. A vonnou bájí zas mi bude žití a ucítím, čím tys mně, sladké dítě! 56 Kdys na svých cestách, z jitra, na úsvitě jsem v Apeninách našel zámek starý, kol věží jeho táhly zbytky páry, já díval se, jak slunce z nich se noří. Kraj zářil, já jsem vešel do nádvoří, zde fontan byl, kryt břečtanem a mechem. Stál v rozvalech, jen kapek svojich echem se starými zdmi mluvil jako v snění. V tom blesklo slunce, a v kouzelném chvění se mihnul vody tryskající pramen, hrál v barvách všech, byl meteor a plamen, byl safír, perly, nach a zlato živé... Teď dobře vím, proč tenkrát v dumě snivé jsem dlouho patřil na ten zázrak světla. Rci, čím jest píseň, jež mi srdcem letla, mé sny a tužby, ba dny žití všecky, když neozáří je tvůj úsměv dětský? Tys dnů mých slunce, obracím se k němu! Zdaž jako plaché kapky vodojemu by nezmizely bez kouzla a krásy? Ó usměj se, ó zvedni zlaté řasy, ať slzou co mi trysklo z duše hlubin, jest v úsměvu tvém perla, nach a rubín! 57

Básně v knize Co život dal: