List ze hřbitova.

List ze hřbitova.
Osud jinak zvaný bolest. Ed. A. Poe.
I. I.
Ten starý hřbitov příliš mnoho díval se v naše okna v čas našeho štěstí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ó chvíle blaha! jak vás možno snésti, byť zdržeti vás mohl slzí příval, byť modlitba a pláč! – leč marné snění, vy zmizíte a zbude – utrpení! A darmo ptáš se, proč svadly tvé růže, proč v sadě tvém strom stojí v sněhu nahý, proč prchne štěstí, než je poznat může zrak těkavý? proč prchá vždy tak záhy? l já je pil a zlatou jeho číši teď osud rozbil mně o skálu žití, já divím se, že posud rty mé dýší, že věřím v boha a že mohu píti, co duši hněvem a ret kojí žlučí, jež zapomnít mě nikdy nenaučí! Teď v krajinu když hledím zasněženou a zřím nad lesy táhnout noční páry, když vlny žalu do výše se ženou: tu poznávám, co ztratil jsem, že z všeho mně zbyly sny jen ráje ztraceného, bol v duši mé – a venku hřbitov starý! 100
II. II.
Ten starý hřbitov... Byly chvíle, letaleta, kdy májem kraj a láskou duše zkvetá; tu, když se obzor v zlaté páře ztrácel, já zamyšlen se domů z lesů vracel a zastavil se vždycky u hřbitova, a vůní, sněním hlavu opojenou jsem klad’ na jeho zídku pobořenou, a na rtu verše lásky v kraj se díval, jejž halila juž mlha purpurová, v níž každý záhyb zlatou hvězdu skrýval. Ó chvíle blaha! z houště květů, stromů mně kynul z dálky štít rodného domu a jeho okna ozářená v šeru tmou kmitala jak hvězdy na jezeru; a besídka, kde kvetly řady fijal, kde slunečnice pod svou vlastní tíží se skláněly, kde révy hustou mříží se lampa kmitla jako luna plná; tam rodiny kruh znaveného přijal, tu duch se chvěl jak na potoku vlna, když se jí náhle z mlhy luna zjeví, tu matka, sestry, úsměv, hovor, zpěvy. My byli šťastni – když se lesy tměly, šum vln a stromů v jednu hudbu splýval, my v štěstí svém jsme hřbitov neviděli, jenž zahalený ve stříbrné mlze se kvetoucími keři na nás díval. – Teď vidíme – však dříve přišly slze. 101 III. III.
A štěstí přešlo s letem; smutná zima sníh snesla k zemi perutěma svýma. Tma na horách, les příšerně mně kynul, když na stuhlý rov věnec tmavé chvoje jsem v slzách rukou třesoucí se vinul na otcův rov – a v něm na štěstí svoje. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . IV. IV.
Ó hroby! hroby! – stojím mezi vámi, váš dědic smutný; svými myšlénkami se darmo snažím přivésti vás k řeči, vy mlčíte – a bol můj stále věčí! Ó hroby! hroby! sněhu ve závějích, po mrtvých ptám se a po žití jejich, po věčnosti, kde v tmách jejího klína má modlitba i vzdor můj uhasíná, po bohu ptám se, jenž vás rozmnožuje dnem každým jako na nebi své hvězdy. Jste lodě duchů, v kterých duše pluje ku břehům věčnosti v svých sester sjezdy. Jste propasti, kam život-proud se řítí, by zanik’ v tůni, která „nic“ nám sluje. Jste branou železnou, jež nepohne se, jíž modlitba ni nářek nezatřese. Jste pečetě, kterými knihu žití, 102 když slzí plná jest, bůh uzavírá, jichž tajemství nerozluští ni víra. Jste zrcadla, v nichž lidské nic se zhlíží. Jste balvany, pod jejichž klesne tíží i gigant ducha i to smavé děcko; Jstejste vlny děsné, které zhltí všecko. Jste záhony, jichž žatvu věčnost sklízí. Jde člověk světem jako stín a mizí, a vy se stále vlníte jak moře, a perly vaše v lidských očích svítí – Ó slzy hrobů z oceánu hoře! ó tuchy! sny! ó zhynutí! ó žití! V. V.
Tma. – Smutný večer s mlhou padá k zemi, strom v pološeru kývá haluzemi. Ve tmavé jizbě v němém smutku dlíme. Tma roste víc a v okna vítr bije. Tu ptá se kdosi: Jak se mrtvým dříme v té bouři, ve tmách hrobu, ve tmách noci? Líp zajisté než nám se tady žije; tam klid a mír – zde zápas bez pomoci. A přec – jak těžko loučíme se s žitím! Čím více hrobů nosím v duše hloubi, tím více trpkou žití cenu cítím. Mé myšlénky čím víc se s hroby snoubí, po květech žití ruka má se chvěje, čím častěj slza rosí moje líce, tím kouzelněji v ní se život směje, 103 a tajný hlas mi šepce: Čím víc rovů a čím víc slz, tím člověkem jsi více! Tím dražší tobě buď ta cesta krátká, již od kolébky konáš ke hřbitovu. Miluj to nebe, kde jich duše bloudí, miluj tu zemi, kde spí jejich těla, snad v růži, jež svůj kalich otevřela, jich bytost skvostnou vůní na tě proudí; snad láska jejich v duši tvojí vřela, snad v záři hvězd jich oko kyne tobě, a v zářné rose hřbitovního kvítí čteš jejich slova: Jest nám dobře v hrobě! V svých myšlénkách je duše tvoje pozná. – Ty ale žij a miluj to své žití a hrobu tma ti též nebude hrozná! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak slz krůpěje řeč ta padá v duši, já věřím jí, mám vůli žíti znovu, však odvahu a sílu moji zruší jen jeden pohled v mlhu – ke hřbitovu! VI. VI.
Spi! hrob tvůj velký jest, krov jeho nebe s hvězd legióny v neobsáhlém kruhu, spi! všemi květy zem pokryje tebe, stín lesů tobě dá i zeleň luhů! Spi! i tvůj hřbitov není více malý, 104 zdi jeho úzké v zraku mém se šíří, zem celá hřbitov – mlhy háv ji halí a jak obrovská křídla netopýří se černé mraky nad ní pustou valí. Spi! hrob tvůj velký jest: co zval jsi matkou, co bratrem, ženou, přítelem neb synem, vše schváceno let světa dobou krátkou spí vedle tebe jedním kryto stínem, spí na horách, spí v údolích, spí v moři! Nad všemi hvězdy v kalném svitu hoří, nad všemi slunce v mrtvém vzduchu visí; a mrtvých prach se s prachem tvojím mísí, a vlasatice, jež se v temno řítí, ta ptá se hvězd, proč pustá je tak země? Ty hasnou jen a z hlubin hlas dí temně: „Kolébkou byla, můž’ teď hrobem býti.“ V ČISTÉ, na hřbitově 1874.
105