Zapomnění.
Své zlato vše jak vylíti by chtělo
na dnešní den, tak jižní slunce plálo,
po kmenech jilmů vlněním si hrálo,
na čele hor se růží šperkem rdělo.
Na révy listy psalo prstem žhavým,
že letos bude velká hojnost vína,
v dál, Apenin kde věnec obzor spíná,
déšť jisker tkalo v čela stráním tmavým.
A v jasu toho dne na chudé káře
se tměla dětská černá rakev malá,
a matka, Nioba, bez hnutí stála,
muž nepokojně odvracoval tváře.
Snad byl by rád se vrátil do svých polí
neb do krčmy. – Kněz nešel. – Chvíle dlouhá!
A slzy matky jako perlí prouha
se leskly v slunci. Velcí bílí voli
Sese oháněli před much lačnou zběří.
Kněz nešel, sedlák klel a slunce žehlo;
na starou hráz pár ještěrek se sběhlo
a cikad křik zněl neúprosný v keři. –
[149]
Kraj znal jsem dobře. Téhož roku zpátky
mne tudy vedla cesta. Večer snivý
tkal drahokamy v kukuřice hřívy,
s hor ob čas vánek zalétl sem sladký.
Byl onen čas, kdy splnilo se cele,
co slunce psalo kdys na listí révy,
a údolím se rozlehaly zpěvy,
smích v ústech všech a jas na každém čele.
A s hudbou ve průvodu do vesnice
šli z vinic; v středu jich se žena smála,
jež na jaře své dítě pochovala,
jak broskev kvetly růžové jí líce.
A soudruh po mém boku juž mi šepce:
Tak utiší se každá bolest časem;
než kukuřice plným kývne klasem,
zas bude míti děcko na kolébce.
A já jsem pravil sepna ruce obě:
Ó zapomnění, budiž požehnáno!
ó duše opium! ó srdce mano!
ó květe, jehož kořen klíčí v hrobě!
Ký neznámý bůh vida naše stesky
tě poslal v svět? Tys víc než radost sama!
ty pouze v desky rakve, život, drama,
jež zbijí nám, své vlíváš hvězdné blesky!
150
Jen tebou žijem! Ku novému žití
v nás kypříš bolem udupanou půdu,
ty plašíš ztrátu, hořkost, výtky, nudu;
květ asfodelu na čele ti svítí!
Ty tkneš se srdcí a zas nově tlukou,
otvíráš růže, v nichž jsme popel zřeli.
Buď požehnáno, ty jsi život celý,
ó skloň se na má víčka měkkou rukou;
Buďbuď stále se mnou, ať ten žití kalich
mne neotráví sladkostí ni žlučí,
tvé matce, věčnosti, než do náručí
skráň složím na dno moře proměn stálých!
MARANO 187..
151