Idylla z Luxembourgu.

Idylla z Luxembourgu. – ANT. CHITTUSSIMU. –
Jak náhle zaklet byl bys v pohádku; tam dlažba v žáru – zde sníš ve chládku, zde ticho, rosa, svit slunce klenbou stromu nekmitne, sem sotva plaché ptáče zalítne pro zrnko prosa. Jdeš alejí, kde cesta zahýbá, platanů starých šer se kolíbá, tam fontan zpívá; ve skále, starých snětí ve stínu hoch krásnou nymfu drží ve klínu, jí v zrak se dívá. 161 Na skále, jež ční tesy strmými, faun zuřivý se tyčí nad nimi, tvář v zlobné křeči, kyj z ruky pad’ mu – zří je v náručí. Dech větru časem v stromech zahučí, a klid tím větší. Hoch nymfu v loktech svírá v rozkoši, zdroj hojný proudí se zpod sousoší po stupních níže, tu chycen v basin nebe obráží, tam s šumem spěje, aniž překáží mu houštin mříže. Svit slunce zlato hází do vody, a v tichu plném snivé lahody ruch ulic zmírá, teď přišel kdosi – s platanu sem slet’, neohnul snět a nevyrušil květ, kol moudře zírá, Zdazda jasné nebe či zda pod mrakem. Však slunce pálí – rychle zobákem si čechrá peří, pak rázem v basin, v chladné koupeli se šplíchá, stříká kol a popelí, a vodu čeří. Jak blaze mu a sladce – do světa zří jako mudrc – slyš, teď štěbetá, své druhy volá. 162 A s větví, soch a štítů vrabců rej slet’ náhle – celá vrabčí epopej pláň čeří v kola. A křiku, ryků, smíchu, štěbotu. Ó plese mládí, lásko k životu, váš symbol – ptáci; teď náhle vzletli – kdosi kráčí blíž, jak uťal by jich povyk – němá tíš, v ní krok se ztrácí. Leč šťastný vrabčák zůstal ve vlnách, jsa sluncem stopen křídel svojich prach tam klidně smáčí, ví dobře, v zahradu tu zakletou, sem přijde sotva student s grisetou, to v klid mu stačí. Ti raděj sobě vyhledají skrýš, neb drobtů pár mu ještě hodí spíš. Ó kouzlo lásky! Ta radost v děsné, vírné Paříži, zřít basin, v který nebe nahlíží, ples ptačí chásky. 163