Polákům v Paříži.

Polákům v Paříži. – VÁCSL. GASZTOWTTOVI A JEHO PŘÁTELŮM. –
K vám, na ciziny břehu nehostinném jenž vyhnanství a samoty chléb jíte, když lidstvo na výsluní, jdete stínem prach na nohou a čelo hložím kryté; Kk vámvám, nesmrtelnínesmrtelní, s Promethea mukou má píseň letem ostýchavým letí, na bránu srdcí její křídla tlukou, jde s těchy rosou, jde s olivy snětí. Jde váhavá, neb co vám písně třeba, vám pěli praví dědicové slávy, jenž z poesie nesmrtného chleba jak Ježíš sytit mohli celé davy. Jde váhavá –- však s vírou jde a láskou, to její síly pavezou a štítem, jde bratra s bratrem jednou spojit páskou, slz jedněch rmutem i naděje svitem. Jde zvěst od ptáků uzavřených v kleci ku ptákům volným, jež hostí strom cizí, jde, světlo víry nese na své pleci a v dlani démant, přesvědčení ryzí: 168 Co věky urvaly nám nelítostné, že dobudeme prací sami sobě, přes hroty záští, ryky boje zlostné, přes lhostejnost těch, kteří hynou v mdlobě; Žeže nad námi se sklene spásy duha, že prasknou pouta, šibenice klesnou, že volný k srdci přitiskne druh druha a celý svět se zachví hymnou plesnou; Žeže minulosti clona zkrvácená – u nás i u vás juž té krve dosti – vzplá mučenickým jasem ozářena, až zaplesají v hrobě otců kosti; Žeže básnická nás víra neoklame ni zvěst, již pěvec zpíval o naději, že s Čechem Lech je ten, jenž pouta láme a světlo nosí v lidstva epopeji. 169