Rej počasů.

Jaroslav Vrchlický

Rej počasů.
Jak druhdy nesmrtelná z pěny se vynořila Venuše, tak Vesna letíc křídlem změny sny sladké hází do duše. Ve amorettů bujných změti k nám letí, pták neustává ani pěti, svět chví se v divé předtuše. A léto, Ceres triumfálná, jí hnědou ruku podává, šíj sžehla jí zář slunce palná, kol dýchá růží záplava. Tlum dětí v rybníce se koupá, z niv stoupá dech opojný a motýl houpá se na klasu, jenž uzrává. Ji za ruku v tom jeseň chytá chtíc vstoupit její na stolec, toť Bacchantka je revou zpitá a básník její milenec. 12 Jí ve zraku plá zamyšlení a v snění tvář obrací neb v zafičení jí první vichr šlehá plec. Za nimi zima – Proserpina se dere, bouří plný klín, šat sněhový ji obepíná a skráně koral řeřabin. Však co tak dumá, ani neví, že zpěvy se chvěje vzduch, že za ní zjeví se brzy Vesny zářný stín. Tak oblétají v družném víru zem naši, dcery rajských niv, z nich každá plna blaha, míru své vděky staví na odiv. Za jejich rejem žití naše tak plaše jde od kolébky do rubáše z nich největší jsouc božský div. 13