Paláce lásky.
– BOH. ADÁMKOVI. –
To nejdřív háj byl vavřínový, tmavý,
jímž ob čas holubí se mihla křídla,
kde narcis hleděl zlatým okem z trávy
a k Dryad tanci pěla šumná zřídla
a Venuše svůj vlas česajíc plavý
k milenci, ku měsíci, stromy vzhlídla.
Pak byl to klášter, ambity měl šeré
kdes u moře, jež modralo se tmavé.
Sta Amorettů ku fortně se dere
a píseň trouvéra zní v zvonů Ave!
Vzduch andělských pln křídel; vzdechy steré
se nesly v dálku přes to moře lkavé.
Pak veranda to otevřená byla,
kde hovořil květ paní o umění,
z žen kyprých forem krása v svět se lila
na plátno, mramor, v pěvců smích a snění.
Královna tenkrát pěvce políbila
a lásce patřil noční čas i denní.
16
Pak zpustlý park to francouzského střihu,
jak maloval jej Fragonard a Watteau,
kam v stezky zarostlé ve stínů mihu
jak v slzách sluneční se kradlo zlato,
a mnohý abbé těžkou přimknuv knihu
snil vážně, o lásce co napsal Plato.
A nyní budoir to úzký, těsný
je s tapetami bledě růžovými,
ve čínských vasách vadnou květy, Vesny
dech v parfum uvězněný bloudí jimi,
co vějíř, fantastický pták, v rej plesný
sny pohání nad víčky zemdlenými.
Však láska božská, všemohoucí paní
v nich ve všech jedna, velká, vítězící,
slast její stejná, věčné objímání,
daň stejná vzdechů, tužeb, slzí v líci.
Ó lásky paláce, k vám v citu vzplání
zří zbožně básník ve snách, při měsíci!
17