Černé labutě.

Jaroslav Vrchlický

Černé labutě.
I. I.
Hlaď rybníku ni vánek nerozčeří, park celý s kmeny, trávníky a keři se zhlíží v hloubi nehnutě, po hedbávu vln jako po zrcadle, leknínu květy dělíce jen zvadlé, hle, táhnou černé labutě. Jak slavně plují kloníce šíj k šíji! Noc svojí tmu a svoji poesii na křídla nasypala jim, i táhnou jako černé visiony... Jich žalné zvuky jako flétny tóny zní ob čas vlnami i rákosím. Jich zobák v ňadrech ryje v chvíli nudy, jak srdce krví potřísněn plá rudý, jich křídla svislá truchlivě se černá, posupná v tmu hlubin kloní, a v rozmachu svém kalné perly roní kol dřímající po nivě. 81 Tu ohněm náhle celý obzor vzplane, sta liljí plamenných ve vlnách vstane a hoří na dně nehnutě, a zvolna ve západu majestátě po vlnách v Benátském jak rudém zlatě hle, táhnou černé labutě. Ó zvuku jemný, unylý a dlouhý, jenž chvíš se v kraj, co v tobě snů a touhy, co odříkání a co ztrát! Jak mnohý v tobě pohřben jest máj květný, ty echo Lesbické a svaté flétny, jež lká: Jen jednou milovat! Ó smutku noci, smutku, jímž svět stůně, jímž dýchá z ňader nočních viol vůně, tys ptákům těm pad’ na peří, ty řídíš vážnou pouť jich vlnou kalnou, ty budíš v povzdech srdce flétnu žalnou, jež miluje – však nevěří. Hlaď rybníku ni vánek nerozdýchne. Noc spadla na svět, sotva leknín dýchne i srdce mé spí nehnutě, po něm se černé visiony chvějí, to v nocinocích bezhvězdných tam zní a pějí mé písně – černé labutě. 82 II. II.
Hlaď rybníku ni vánek nerozčeří, v korunách stromů posupně se šeří, noc táhne v stínu směsici, jak tmavé spousty stojí kolem stromy, jak fantastických skalin srázné lomy kdes v divném kraji, v měsíci. A rybník v celé velké ploše dálné jest jako velké zrcadlo a kalné, přede mnou leží nehnutě; třtin změť jak brvy nad okem se zvedá, zřím v jeho hloub – však darmo oko hledá plující po něm labutě. Kam prchly náhle? Kde se v stínech skryly? Či v podzemní sluj slákaly je víly v křišťalné proudů paláce, by táhlým flétny jednotvárným zvukem v sny dlouhé, den jež přehlušil svým hlukem, je uspávaly přesladce? Kam prchly zabořivše v ňader peří svůj zobák rudý, roztáhnuvše v šeři po hladině své perutě, 83 z nichž, jak by s řízy noci zvolna kanul, jen smutek tichý v ospalý kraj vanul, jenž zaklet se tměl nehnutě. Ó ptáci mystičtí, kde spíte asi? V noc naslouchám a lovím vaše hlasy, teď stromů šum, teď ševel třtin, vy mlčíte a v roztouženou duši, jež jako lýra chvěje se, cos tuší.tuší, pad’ jako na krajinu – stín. Po písních svých se ptám, kde hnizdo jejich? Kdes nekonečna dřímou na peřejích, kol táhne lhostejnosti chlad, pod nimi veliká noc zapomnění jak moře prostírá se a se pění... Ó ptáci moji, jděte spat! Hlaď rybníku ni vánek nerozdýchne. Noc na svět spadla, sotva leknín dýchne, i srdce mé spí nehnutě... všech visionů zhasly blýskavice, tam v nocích bezhvězdných juž nezní více mé písně, černé labutě! 84

Básně v knize Dni a noci: