Píšťala Panova.

Jaroslav Vrchlický

Píšťala Panova.
Šel stezkou jsem kol zkvětlých hlohů; Pan seděl na skále. Já pravil k němu: Kozonohu, co máš v své píšťale? On odpověděl: Sedmi zvuků v ní píseň zakletá, ji zbudit v souzvuk, sem dej ruku, zkus, jsi-li poeta! Zde dírka první a juž na ni prst sklání chlupatý, v té po kráse spí horování a vesna s poupaty. V té druhé dřímá krása ženy a kouzlo nahých vnad, jež sluncem zpit a roztoužený chytávám v sítí rád. Té třetí dotknul se kdys retem sám velký Dionys, [105] z té vína hymnus letí světem a jeho synem tys! Ve čtvrte dřímá pěvce pýcha a k trpaslíkům hněv, do páté triumf jeho dýchá svůj vítězící zpěv. A šestá, to jest velkolepý vesmíra děsný smích, jímž schvácen sám i osud slepý se zmítá ve křečích. A sedmý, který všecko víže: zem, moře vln i hvězd, to vzdech, jímž hruď lne k hrudi blíže, to věčná láska jest! A řek’ to, píšťalu mi hodil, já s úsměvem ji chyt’, a písní příval kles’ mi v podíl,podíl co rosy na pažit. Však pověz ty mi, co ti zbude, když’s píšťalu mi dal? Mně, blázínku, mně vesmír hude! A zmizel v šeru skal. A od té doby slyším zněti, kam lačný skloním sluch, ve vodě, trávě, zkvětlé sněti těch sedmi zvuků ruch. 106