V srdce zpátky.

Jaroslav Vrchlický

V srdce zpátky.
I. I.
Svět jsi prolít’ orlím křídlem, s každým seznámil jsi zřídlem, s jasnou zorou, s bouří mračnou duši lačnou, ale co ti vše jest platno, když na srdce svého plátno nechytil’s jich záblesk krátký, všecko darmo, duchu jen si utáh’ jarmo – pospěš v srdce zpátky!
Národů všech viděl’s děti, jak se pachtí v pestré změti paží, umem, nohou, okem za pokrokem; však ty snahy a ty síly k tvému srdci nemluvily, viděl’s zmatky, spor a hádky, všecko darmodarmo, duchu jen si utáh’ jarmo – pospěš v srdce zpátky! 116 Prošel’s v bujné hlavy ruchu všecka díla veleduchů, co kam psáno krví, zlatem, pérem, dlátem, ale vše ti bylo cizí ani krůpěj živné mízy nestekla ti v pokrm sladký, všecko darmo, duchu jen si utáh’ jarmo – pospěš v srdce zpátky! Ano srdce, démant pravý všecky barvy v duhu taví, z něho jen se mana lije poesie; krůpěj to, v níž celé nebe v zrcadle jak chytí sebe. Měj vždy srdce z pravé látky, jinak darmo, nerozbiješ ducha jarmo! Pospěš v srdce zpátky! 117
II. II.
Ó srdce, luzná pohádko, tak plna snů a vůně, jen uvěřit ti na krátko a věčně člověk stůně!
Ó srdce, drahý kamene, když osud v tebe pěstí, ty jiskry metáš plamenné, z nichž rodí se pták štěstíštěstí. Ó srdce, loutno zvučící, ať v bouř neb časů přízni, tón každý perla zářící a žal, když v prázdno vyzní! Ó srdce, zdroji v stínu skal, čím do tebe víc bláta, tím čarněj v tobě západ vzplál pln purpuru a zlata! Ó srdce, divná zahrado, kde tisíc růží dýchá 118 a nejvíc těch – ó záhado! – jichž osten až v krev píchá! Však nechť i píchá – krve val nechť zaplaví tě cele, líp v tobě smrt nést, pekla pal, než noc a popel v těle! Zvoň dál mi v ňadrech, pohádko, tak plna snů a vůně, poslední božství památko, po kterém člověk stůně! 119