Metamorfosa Boha.

Metamorfosa Boha.
Kdy člověk v pýchy odboji se hříchem proti tobě týčí, tvůj Majestát si osvojí, tvou silou svoji mdlobu líčí. Tvá pomsta stojí na skoku a sotva okamžik jen sečká, ó marno jeho úskoku, je na stopě vždy její smečka. Kam vřítit se a kam se skrýt? Psů vytí příšerné v sny vniká, i pod paláce zlatý kryt a v jasu slunce nezaniká. A není náruč, není klín, kam v klidu zabořiti hlavu; jsou tady, tají se tu v stín a srdce slyší jejich vřavu. 43 Jich drápy rudé, vzpřažené se v nitro ostře zarývají, jsou ruce marně vztažené, rty vyschlé marně zaklínají. – Však v slzách hořké lítosti když s láskou k nohám tvým se shroutí, tou veden ještě žádostí, se dětsky k tobě přivinouti, Ó sladké kouzlo proměny! Kam zašla pomsta tvoje žhoucí? Hle, koho na trůn vznešený ty zdviháš k sobě, Všemohoucí! Ty člověku jdeš láskou vstříc a vraceného vineš úže, boj bolestný už není víc, zde sladce odpočinout může. Ó záhady, ó tajemství, ó marné jejich pronikání; ó slunce, jež se věčně stkví na lidském nebi: Smilování! Ó jdem-li Pane, cestou zlou a pomsta tvá nás lačně honí, svou náruč rozpni otcovskou, ať v pláči vrhneme se do ní. 44