Kontemplace 3.

Xaver Dvořák

Kontemplace 3.
Na oltáři zápalu, hle, duše vstoupá vonný dým; chce být sama, rozkvést tiše ke snům královským. Nad propastí Velkosti tvé nakloněna hřížit zor: z myšlenek jak tvojich vzchází svět za světem nad obzor. Jako z úlu zlaté včely sluncí velkých tryská řad a svou září pozlacují slávy tvojí Majestát. Jak se vlní ve tvém dechu nocí lány bílých hvězd, jako květy tknuty v chůzi rouchem podle tvojich cest. 61 Miliony archandělů bílé pluky na pokyn oblaky tvé vynořují divem jako matky klín; jak tvůj stín se sněží věčnem a jdou slavně do tvých bran, zlaté štíty při pohybu hřmí jim bouří Hossian. Ale v záři nepřístupné, jako v mlhách slunce tkví, svého Božství střežeš přísně neproniklé Tajemství... A má duše vytržena bránu jeho oblétá; sní, že jednou rozlétne se kletbou hříchu zakletá: V mirakula sladké chvíli mystického Otcovství, kterým změníš děti země v Syny svého království. 62