Poutník.

Poutník. (K obrazu E. T. Brewtnalla.)
Víc nemám sil – můj krok se těžce plouží, kol stíny mého večera se dlouží a jesení juž kraj můj dávno svad’; v list sežloutlý se noha s bázní hrouží, dech vůně hořké mámí odevšad, cos třese tělem mým jak brzký pád. – „Ó vzmuž se, poutníku, své nechyl čelo a o hůl sebezapření své tělo jen opři pevně, ať se chvěje dlaň; nes tvrdé břímě, jež tě k smrti zmdlelo, je podlož nadějí, ať vlhne skráň, ať krví hoří, jdi a neustaň!“ – Kam kráčet mám?! Mě děsí zmlklé kraje, kde paprsk poslední hrá, umíraje, a zhasne též, až samoten já zbyl; noc za mnou perutěmi chmúrně vlaje, zrak slzami se teskný zatemnil, jej vzpírám v dál a hledám: cíl! cíl! cíl! 65 – „Vždy plane před tebou, jen oko víry v dál upři, v obzor ztemnělý a širý, tam, kde se sklání nebe k zemi níž; jak most se klene nad temnými víry, jež kalnou pěnu marně chrlí výš, vstříc tobě září: zda jej nyní zříš?!“ – To Kristův kříž! Ach, bílé světlo jeho jak mléko řine na rty žíznivého, jak balsám v rány moje splývá teď, jak vůně v srdce z rájů Tajemného; krev kypí žhavě! Noho, spěš, ó leť! Ty, kříži Kristův, na pouť svěť mi, svěť! 66