IV. Blázní nebe, blázní země,

IV.
Blázní nebe, blázní země, Blázní nebe, blázní země,
proč my bychom nebláznili? Bylas, milá, v karnevalu, což na tom, já byl v něm taky za Araba přestrojený; hledal jsem tě ustavičně, celou noc – však nadarmo! A co bylo v karnevalu, to je posud ve životě; posud žiji jako Arab v poušti žítižití nekonečné, chudě jím a tvrdě líhám, bez poklidu jest můj sen. A jak často Arab zírá na planoucí písmo nebes a ve hvězdách hledá sílu, odvahu a nadšení: tak i já za nocí tmavých slídím po tvých krásných očích, jejichž lesk mým požehnáním, písní mojich studnicí. 142 A jak Arab často loupí, tak i já s bílého čela i s tvých retů korálových loupím sladká políbení, lásky plachý beduin. Blázní nebe, blázní země, proč my bychom nebláznili? Bylas, milá, v karnevalu, což na tom, já byl v něm taky za derviše přestrojený; hledal jsem tě ustavičně, celou noc – však nadarmo! A co bylo v karnevalu, to je posud ve životě, vždyť i já jsem derviš chudý, kořínky svých žalů jídám, slzí svojich vodu piju a ve vášní divém kole točím se, jak lístek větrem, div že hlavu neztratím. Bloudím světem, hledám Mekku, Mekku tvojí věčné lásky, hledám, ale – nadarmo! Na kameni často spávám neb na stupních mramorových u mečety ve portále, který sluje poesie. Spávám zde sny nepokojné, 143 a jsem šťasten, když mé skráně oslní ze světel chrámu jediný jen paprslek. Jen když někdy v palné touze tvoje sladké rety líbám, tu se mi zdá, že se modlím korálový růženec – Blázní nebe, blázní země, proč my bychom nebláznili? Bylas, milá, v karnevalu, což na tom – já byl v něm taky za plavčíka přestrojený; hledal jsem tě ustavičně, celou noc – však nadarmo! A co bylo v karnevalu, to je posud ve životě; vždyť i já jsem plavec bídný, pluji mořem lidské strasti, vlny vášně rozděluji veslem písní zlomeným. Často se též v hloubku nořím a tam hledám vzácné perly nadšení a soucitu. Žel, že nyní lodička má rozbila se o skaliska bolesti a těžkých žalů. A tak pluji oceánem, ač umdlévá páže moje, 144 ku ostrovu zelenému, jako onen básník slavný, jenž svůj život pro svou báseň v sázku vrhl zoufalou.* Ale – běda, v modré dálce mizí ostrov lásky tvojí a já mdlý a vysílený klesám ke dnu hloub a hloub. Dobře mi tak; slunce hasne, blázní nebe, blázní země, ale já už dobláznil! *) Rozumí se, že Camoens.
145