Meteor.

Meteor.
Na pahorku stál jsem sám, stíny snášely se na zem, v mraku, jako výsměch tmám, ostrá zář v tom bleskla rázem. Žluté světlo na obzor trysklo a jas nebe halil, padající meteor středem záře té se valil. Žárem bílý nad opál plál a hrál v zrak září slepý, a já v myšlénkách se ptal, ký to přelud velkolepý? Bledé pruhy za ním; jas stále slabší zvolna hynul; já se ptal své duše zas, kde se vzal a kam se šinul? 177 V tmách jsem zůstal naposled, ticho – mrak vše halil tmavý, mou však duší dále let’ cizích světů zjev ten žhavý. Za ním dále nebesy spěl jsem nad mořem i lady, nad pouštěmi, pralesy, nad hor štíty, za ním všady. Přál mu, v letu vítězném by pad’ v šumné lůno moři, když v něm v lesku líbezném myriady světů hoří! V prales nechať zafičí, slona s hrochem zbudí v sítí a ve suchém jehličí obrovský nechť požár vznítí! Šlehne jak meč anděla v širé proudy Mississippi k obloze, jež zardělá, až divoce pěna vzkypí! On, jenž ve triumfu lít’, on, jenž říkal „sestro“ sferám, ať udeří – má-li mřít – v ledné čelo Kordillerám! 178 Jen ne v pole, u lidí, ne střízlivá na předměstí, šosák když jej uvidí, hned do novin dá to štěstí, Seberouseberou jej na vůz hned, v museum jej dají schovat, kde jej bude řadou let hloupá mládež očumovat! 179