VĚKOVÉ.
Jdou před Pánem a sklánějí své hlavy;
jdou, svědci lidské velkosti a bídy,
pln lauru jest a hloží vlas jich tmavý,
jdou jako SybillySibylly, jak Eumenidy.
Myšlénky lidstva v jejich očích hoří,
bol lidstva vryl jim na čelo svou runu,
jich kovový hlas podobá se moři
a hymnou stoupá k hvězdám nebes trůnu.
„Nač ze propastí beztvárného věčna
jsi vyvolal nás? ku jakému cíli?
Teď rosteme, my děti nekonečna,
v nás člověk jásá, stůně, plesá, šílí.
Ó rci, čím jsme my v tvoření tvém stálém?
jsme na orloji tvém snad vteřinami?
a kroky, jimiž setká s idealem
se dílo tvé, zda znamenal jsi námi?
[7]
Či pouze byli nádoba jsme prázdná,
kam jako v číši nápoj člověk nalil,
tu mléko moudrosti, tam víno blázna,
by cestou v nic se velkostí svou šálil?
Jsme kolébkami příštích pokolení?
Jsme minulosti omšenými rovy?
Jsme propasti, jimž dna a světla není?
Lze změřiti nás čísly, sny neb slovy?
Jsme četnější nad písek oceánu...
Či věčnosti tvé valném na pobřeží
jsme písek ten? či snad jsme plachty stanu,
v němž božské dítě světa, pravda, leží?
My valili se jako bouřné vody,
a my zas tekli ospale a líně,
my květy šli a my zas krve brody,
my žili právu a my žili vině.
Co sluje člověk, s otroky i králi,
vše zapadlo ve kolej naší dráhy,
těch málo z lidí, jenž nám vzdorovali
a v naší tvář své velké vryli tahy.
8
Ó Pane, rci, zda kynem vůle cizí
ve pouť tu věčnou my jsme povoláni?
V tmách minulosti naše záře mizí,
čas maže sám, co na naší psal skráni.
Kde cíl jest náš, kdy přijde vyplnění?
Ty, Pane, mlčíš a čas dále cválá,
my rostem v moře, jež hřmí a se pění,
a Lidskost jen jest v proudech našich skála.
My tušíme, že tvojí dcerou ona,
před ní své přísné ukláníme čelo,
z tvých ňader ona pučí, růže vonná,
a sluncem plá, když vše se nocí stmělo.“
Tak zpěv jich zvoní v dumy myslitele,
jenž před svou dobou stanul v pochybnosti,
jenž pláči lidstva svěřiv ucho bdělé,
zář edenu, zář štěstí v srdci hostí.
Nad problemů svých mlhovitou tůní
on v nejistotě v dlaň své skráně tlačí,
on neví, zda věk jeho ku výsluní
vší pravdy spěje, neb zda v bludu kráčí.
9
On zdráhá se i v tvář mu pohlednouti,
on proklíná své sny a tuchy všecky,
zří v prohlubeň a klesá umdlen v pouti,
tak jako v báji onen sochař řecký.
Ten sochu Věčnosti své ruky vzmachem
kdys vytvořil a skryl ji do závojů,
však strhnouti je – náhle chvěl se strachem,
až zšílil, oběť dum svých, snů a bojů.
Tak též v mé dumy doba moje tyčí
se jako fantom krytý věků plísní;
v mé duši moře pochybnosti klíčí...
buď lidstva Vesny skřivánkem, ó písni!
10