ANDĚL.

ANDĚL.
Stál anděl v azurných výšinách, kol nebe hvězdami zkvetlo, zřel dolů ku zemi v hlubinách stopenou ve stín a světlo. Jak táhl nad zemí oblaků lem, klidně on díval se dolů, jakmile v světla proud vplynula zem, nemoh’ v svém ustáti bolu. Odvrátil hlavu a zakryl tvář, z ňader slal v bezdno vzdech dlouhý, proklínal nebesa i hvězdnou zář i báj o věčnosti touhy. Dolů tam, kde se mih’ ten oblý rys, vzpomínkou, vzdechem se hroužil, tam v duši člověka šťastným byl kdys, miloval, zápasil, toužil. Tam cítil rozkoše šílený bol, zklamání zoufalé plesy, v ryk jeho naděje jásal s ním dol, v žal jeho hučely lesy. 24 Chladně zřel v světů divoký rej, ve hvězd a mlhovin množství, v bolestech země líp vítalo jej veliké, neznámé božství. Ku zemi! zpátky zas! – Však nemá sil, chvěje se, sotva ji zočí; práh ráje najednou cizí mu byl, v zoufalství zavřel své oči. Teď letí mrak... teď prohlednout smí; ve vzduchu hvězdami zkvětlém jak perlu zem vidí v bezednu tmy, zářící nachem a světlem. 25