KLASY CHUDÝCH.

KLASY CHUDÝCH.
Den byl tuhý; na bojišti tisíc mrtvých Moslemínů, pod večer král s lidem domů v hor Nevadských jedou stínu. Nad nimi se v mlhu tratí jako věže, hory srázné, třeba jeti nad propastmi, kde i mezka noha vázne. Sem tam úzce podle cesty v kamenité této stráni malé pole pohořanů v skalách leží jako v dlani. Malé pole, bídné pole, klásky neúhledné, šedé... S družinou král v jednom trysku přes to pole chudých jede. Ale Cid, ten nad propastí jede úzce podél srázu, jak na ostří nože jede rychle, směle, bez úrazu. 100 Každému se klasu vyhne, který z pole trčí v dráhu, přes balvany, přes ručeje sotva drží rovnováhu. Z pole král na Cida volá; vždyť jen krok – a ve propasti octla by se hrůza Maurů, octla by se chlouba vlasti. Rozhorlen Cid odpovídá, krev se jemu vztekem vaří: „Jak má býti v také zemi, kde sám král tak hospodaří! By svůj život chránil bídný, v poli klasy chudých drtí, by král jezdil pohodlně, sedlák potí se až k smrti. Věř mi, králi, bůh mi svědkem, svatý Jakub, všickni svatí! víc než deset králů jeden zlomený klas chudých platí. V spráhlých skalách bídné klásky, neúhledné, trpasličí, ale každý v ucho boha proti tobě kletbou křičí. 101 Kudy libo jeď si k peklu – já pojedu nad propastí, a věř, bych měl srazit hlavu, nebudu se v smrti třásti. Neb kdo chudým dobře činí a je při tom v nebezpečí, po boku mu deset tisíc archandělů jede s meči. A já věřím, kdyby v propast schýlila se náhle stezka, pro klas chudých – sám bůh změní v orla hor – i mého mezka.“ 102