DVA HLASY.

Jaroslav Vrchlický

DVA HLASY.
Noc prchá k lesům; z tmavé její číše den mladý pije zlato červánkové, nad obzor mlhy vznášejí se výše a hloub se noří v moře blankytové; snad táhnou s nimi plaché noci snové... Nad rybníkem, hle, bílé páry hrají a každou chvílí v tvary splynou nové, z nich blesky slunce mocně prokmitají; či snad jsou závojem, ve kterém bůh se tají? Ó jestli kdy, tož nyní bůh je blízko! ó jestli kdy, teď zjevuje se světu! teď mluví k zemi; pohleď na křovísko, kde rosy lesk se snoubí s leskem květů; i z osení jak skřivan vzpjal se k letu! Kol hlavy mé neznámé, tiché vlání, jak tisíc kol by modlilo se retů; v to ticho teď zvon vdech’ své ave ranní a borů svěží šum se mísí v jeho lkání. A mluví zvon: „V života vlnobití, ó poutníče, když hvězda tvoje hasne, výš k nebi hleď! dnes ve blescích se vznítí a v noci má zas modro své juž jasné. Ó věř jen, věř! toť cíl tvé pouti časné! 111 A když tvůj duch ve věčnosti číš skane, jak hvězda s víček noci tmavořasné, tou vírou on před trůnem boha stane a jeho dechnutím k věčnému žití vzplane!“ A mluví bor: „Jen příroda jest bohem, jen v ní to zřídlo nesmrtelné síly; kam ona svým se plným skloní rohem, tam vzplanou slunce, bují květ i býlí, z nichž ani prášek v nic se nerozptýlí! A člověk? Blud vždy bude jeho věnem, dokud se k ní jak k matce neuchýlí, co krůpěj zmizí v moři rozbouřeném, však ona půjde dál v svém toku neproměnném!“ Ztich’ zvon i les. – Já mlčky hlavu skláním a duch se chvěje v pochyb víru sterém, zde mezi žitím, mezi umíráním, zde mezi jitrem, mezi předvečerem – ó Pane, rci, kam dojdeme tím šerem? kde cíl jest náš?... kol vidím všecko kvésti, i vlny zřídla jistým plynou směrem, ve výši skřivan jásá ve svém štěstí, vše kráčí cestou svou – jen člověk na rozcestí! 112

Básně v knize Duch a svět: