PÍSEŇ O HVĚZDÁCH.

Jaroslav Vrchlický

PÍSEŇ O HVĚZDÁCH.
Zeleň luhů, hlasy moře, barvy, tóny, záře, vůně, vše jest řečí, v níž duch světa usmívá se, lká a stůně; ale z hvězd se v prostor lije jásot, ples a harmonie, ba zdá se mi, že za nimi srdce boha bije. V nich to svítí, z nich to volá: „Ku životu, ku životu!“ Záře jich jest dithyrambou ducha, jenž spjal v pouta hmotu. Přemožený chaos tmavý cítil paprsk lásky žhavý a vypučel na všech stranách v hvězd a sluncí davy. Azurovým pláštěm smavým on svá pouta skrývá ve dne a hvězd květy ohnivými v noci v dálce nedohledné. 133 Z toho moře beze hrází, cítím, jak mír v srdce vchází, a že kdos mi v duši perly plnou rukou hází. Ó jen plaňte věčným leskem tiché hvězdy, světy valné, ať již zhlížíte se v mořimoři, nebo v oka slze kalné; lesk, jenž ve vás plane, svítí, volá: „naděj, síla, žití!“ – slyším, když jste dávno zhasly, hymnou z duše zníti! 134