SVÍTÁNÍ.

Jaroslav Vrchlický

SVÍTÁNÍ.
V dál koráb spěl, jak měl by křídla, nach červánek mu v plachty tkal; tu stařec, jenž bděl u kormidla, do šumu vln se zadumal: „Břeh toužený nám kyne blíže, hle, racek čeří povrch vod a s azuru souhvězdí kříže nad valnou pláň se chýlí níže – jak nevěřiti na východ?východ?“ A nad bludiště města spící se klonil hvězdář na věži, myšlenky svoje těkající spjav přísné pravdy otěží. Leč v bezednu se hvězdy tratí i Sirius jak zlatý bod – Klid v duši tvou se sluncem vrátí! či nezříš nebe zlatem pláti: jak nevěřiti na východ? I ve žaláře nízkou celi juž blesknul první zoře nach, a vězeň, jenž bděl osamělý, v svých zastavil se myšlenkách: 135 „Ó věčné světlo, tvojí září z mé duše padá vazby hlod! ó Pane, dopřej ve žaláři, bych mohl třeba mroucí tváří se dívat lidstva na východ!“ Slyš, duchů zpěv: My hlubinami jsme prošli nocí, prošli tmou, v boj krytí svými myšlenkami a poesie modlitbou. Jdem k slunci stínům ku postrachu – slyš, jak to zvučí z lesů, z vod! My jdeme k jitru, dítě prachu, jen směle skoupej skráň svou v nachu! Jak nevěřiti na východ? 136