JEPICE.

JEPICE.
Jak lehounký sen křídla máš utkána z příze Puka, dnem zrozena dnem umíráš, tvým hrobem teď má ruka. Nad řekou hustý mlhy pruh se táhne ku obzoru, jak jeho část, jak elf a duch, ne tvor, jen přelud tvoru, Jakjak třásně květné několik by vláken oživnulo, neznámým dechem v krátký mžik by v rej a ruch se hnulo, Tyty poletáš, tvůj matný let se chytá na rákosí a v bílých svlačců velký květ a v trávu, noc již rosí. Jdi, smutný tvore vteřiny, ty plachý hoste pustých břehů, zhyň tiše v lůně květiny, víc nedočkej se slunce žehu! 23 Čím tobě celý život byl? A přece vida tvůj let hravý proč hluboce se zamyslil duch badavý a přemítavý? Já viděl lidstva shon a tlum na březích velké řeky žití a slyšel jeho bouř a šum jak dálné, valné vlnobití. A celé hordy barbarů, vojsk legie, šik velkolepý ať v pouští dálném požáru, ať v husté mlze sněžných stepí! Všech barev lidé, rodů všech tam tísnili se před mým zrakem jak jepice kol, které břeh svým bílým pokrývaly mrakem. A nyní kde jsou, já se ptal, a snahy jich a boje všecky, a z hlubiny se ozýval ten přísný, starý chorál řecký, Jenžjenž změřil žití nicotu, kde člověk, pýr v směs živlů hozen, blah, dá-li sbohem životu, a blaženější nenarozen. 24