JITRO.

JITRO.
Svou slávu rozvlnilo letní jitro, na klasu nádheru a v smaragd luk, co perlí mělo, vsypalo v hnizd nitro, co tonů vtkalo v ptačích písní zvuk. Strom každý pohnul hlavou těžkou plody, byl jeden úsměv azur nesměrný, a velké šídlo zčeřilo klín vody, a v květech motýl mih’ se nádherný. Kraj odhrnoval clonu bílé páry jak z lázně dívka stoupající vlas, oblouky v zlatě stopené most starý se nad ručejem jako duha třás’. Šel sekáč polem na rameni s kosou, šel pasák zpívaje si za stádem, šla dívka s loktuší a nohou bosou, jen perly stírala, kde šlápla v zem. V tu něhu, sílu, lesk, v to opojení, v ten azur, nach, vln, klasů jiskření jak temný rachot vpadlo bubnů znění, zdě, šiky vojska, táhly k cvičení. 25 Zem, dříve píseň, teď se temně chvěla, do trávy motýl, pták zapadnul v keř, a hromem děla v tiši zahučela a čistý azur skalil dýmu šeř. A já se vracel, hořkost v duši, domů. Zde, všecko kde je blankyt, úsměv, květ, kde velký mír s obrovských padá stromů, se člověk učí – jak má zabíjet! 26