PŘI ZATMĚNÍ SLUNCE.

Jaroslav Vrchlický

PŘI ZATMĚNÍ SLUNCE.
Kdos děl mi: Pro básníka to příležitost vhodná, v taj rozum lidský vniká se v nekonečnost vbodna. O kosmu nesměrnosti, o velebě a kráse pěj! V stínu hlubokosti hle, slunce zakrývá se. Pěj hymnu na přírodu, již podmaní si člověk, skly najde tajnou shodu, jež chyběla tu po věk! Těm radám naslouchaje děl jsem: SpiSpi, moje sloko, neb rci mi, v naše kraje čí soucitné zří oko? 27 Ó pověz, kdo se stará o naše boje, trudy? o sníh neb květy jara, o kletbu naší nudy? Tož nech se slunce tmíti, nech, ať se země třese, jen v sobě člověk žitížití, v svém nitru svět svůj nese! 28