KRÁSNÝ ZÁPAD.

Jaroslav Vrchlický

KRÁSNÝ ZÁPAD.
Dnes zhasínalo slunce v samém zlatu. Zem, jakby těžce nesla jeho ztrátu, se začla halit v stíny polo tmavé, a červánkovým nachem zpola žhavé se zrcadlilo nebe v tiché vodě, v níž světla jako stíny v stejné shodě se míhaly a v pestrém tanci hrály. Na mostě mlhou svítilny juž vzplály a zdálo se, jak bájných liljí květy by tryskly z vod a ohnivými rety se dotýkaly vln, které se chvěly. Jak spousta černá trčel Petřín celý. V té chvíli děl jsem té, jež byla se mnou, jak slunce paprsk v moji dumu temnou jež svítí vždycky: Jak to krásný západ! Ó štěstí, kdo můž’ duchem celým chápat vše krásy kol, tu ostrou svěžest vzduchu, chvit světel a hru barev v pestrém ruchu! V tom dělník tudy šel, pot na mdlé skráni, na šatu prach a tvrdý mozol v dlani, a pravil, trpkost zněla v jeho hlasu: Na také věci nemá chuďas času! 43