POSLEDNÍ CÍLE.

Jaroslav Vrchlický

POSLEDNÍ CÍLE.
Až člověk předsudky, jež hrdě nese dnes na bedrách svých, klidně ve prach střese, až zboří všecky víry dětské ráje a ucho k tepnám přírody až skloní na její ruch a kolot naslouchaje, jak v prázdnou číš se dívat bude do ní, až podmaní svět celý kol a kol: zda zkrotí odvěký v svém nitru bol? Až zkrotí živly, že jak psi mu k noze se stulí lízajíce jeho prach, až lítat bude ve větrném voze, až vina s hrůzou budou na marách, až spadnou pouta s mozolitých rukou, jež marně dnes o vrata ráje tlukou, zda v bastill trosky a zda v chrámů dým přec nebude stín minulosti s ním? Zda vědomí, že pouze vlastní prací si dobyl svět a toužený svůj eden, mu dostačí ku tiché resignaci, že bludištěm byl divným dlouho veden, 45 by svoje nic v pozlátko pýchy halil, zda hořké jádro pravdy snese pak? Zda vědy mok, jejž v pohár sobě nalil, svým děsným prázdnem nezkalí mu zrak, až pozná, že se nadějí jen šálil? Ó jistě illusí všech na hřbitovu své všecky staré modly vzkřísí znovu! 46